Plesiosauři jsou někdy nesprávně označováni jako „vodní dinosauři“. S dinosaury ale neměli prakticky nic společného, kromě faktu, že žili ve stejném období. Vyvinuli se na konci druhohorní periody triasu, asi před 205 miliony let a vyhynuli spolu s dinosaury před 66 miliony let. Na to, že po dobu 150 milionů let brázdili moře a oceány naší planety, jsme toho o nich ale do nedávna věděli jen velmi málo. Jedním z tajemství bylo i to, jak se vlastně pod vodou pohybovali.
Jak se pohybovali plesiosauři?
Paleontologové pátrali po odpovědi celých 120 let. Bylo jasné, že základní hnací jednotkou plesiosaurů byly jejich čtyři veslovité končetiny, které se v průběhu evoluce staly jakýmisi dokonalými pádly. Jak přesně ale pohyb pod vodou probíhal?
To nejspíš s definitivní platností letos odhalil tým německých vědců z Porúrské Univerzity v Bochumi i několika dalších akademických pracovišť. Zaměřili se především na otázku pohyblivosti jednotlivých kloubů u plesiosauřích ploutví, přičemž jejich hlavním výzkumným objektem byl jurský plesiosaur Cryptoclidus eurymerus.
Finta v kostech
Výzkum doložil, že plesiosauři pod vodou „veslovali“ podobně jako to dělají mořské želvy. Jedná se vlastně o pohyb ploutví dopředu a dozadu, který využívá odpor vody k posouvání vpřed. U plesiosaurů byl ale anatomicky preferovaný pohyb ploutví ve směru nahoru a dolů. Je jasné, že plesiosauři dokázali své ploutve velmi rychle a přesně ohýbat a nastavovat tak, aby se vodou pohybovali co nejrychleji a s co nejmenším hydrodynamickým odporem.
Přesné digitální modely založené na počítačové tomografii plesiosauřích fosilií doložily, že kosti v ploutvích (jako je kost pažní a kost stehenní) byly při pohybu vodou vystaveny fyzikálním silám, z nichž nejvýznamnější je stlačení a v menší míře pak tahové napětí. Kosti plesiosaurů byly odpovídajícím způsobem redukované (zakrnělé) a ke svému účelu výborně přizpůsobené.
Plavci a potápěči
Plesiosauři plavali tak, že pohybovali všemi čtyřmi ploutvemi najednou nebo krátce po sobě, a to ve specifické souhře, kterou u jiných živočichů nepozorujeme. Je možné, že neexistoval žádný ideální způsob pohybu ploutvemi, protože ten se měnil v závislosti na poloze a orientaci těla, hloubce vody a směru pohybu plesiosaura.
Nový výzkum také ukázal, že pohyb ploutvemi dolů přitom vytvářel mnohem větší hybnou sílu než jejich pohyb směrem nahoru. Plesiosauři byli zřejmě poněkud pomalejšími plavci než například dnešní kytovci (odhady jejich rychlosti činí jen asi 5,4 km/h, což odpovídá rychlosti lidské chůze), dokázali se ale nejspíš skvěle potápět.
Ostatně, tito dávní plazi, ladně „létající“ pod vodou za pomoci svých silných ploutví, existovali třikrát déle, než jak dlouho jsou tu zatím delfíni a velryby.
Giganti z hlubin
Největší známí plesiosauři patří do podskupiny zvané pliosauři. Ti měli na rozdíl od „klasických“ plesiosaurů poměrně krátký krk, mohutnou dlouhou hlavu a někdy i zavalité tělo. Pohyb jim zajišťovaly rovněž jejich velké „veslovité“ ploutve.
Největší z nich, jako byl druh Pliosaurus rossicus nebo Kronosaurus queenslandi, dosahovali délky v rozmezí 11 až 13 metrů a hmotnosti asi 12 až 19 tun. Byli tedy velcí jako středně velké velryby. Jen samotné jejich lebky byly dlouhé skoro tři metry!
