Když ve třicátých letech minulého století vysadili australští farmáři na severovýchodním pobřeží Austrálie americké ropuchy obrovské, věřili, že jim ochrání úrodu cukrové třtiny před škůdci. Místo toho způsobili jednu z nejhorších ekologických katastrof v zemi. Ropuchy se totiž nepustily do škůdců, ale do místních druhů žab a dalších živočichů.
Ropucha je smrtící sousto
Větším problémem než žravost ropuch obrovských je ale jejich jed. Zatímco v Americe mají plno přirozených nepřátel, kteří jsou vůči ropušímu jedu imunní, takže je běžně loví a regulují tím jejich populaci, pro australskou zvířenu je jejich jed smrtelný. Hadi, varani, krokodýli či draví vačnatci po požití jediné ropuchy téměř bez výjimky uhynou. Bez přirozených nepřátel se velmi plodné ropuchy začaly rychle šířit na nová území.
Invazivní žába
Australští zoologové vedou proti ropuchám nekonečný a jen částečně úspěšný boj. Ale v posledních letech se zdá, že se australská příroda začíná invazní žábě přizpůsobovat. Některá zvířata už zjistila, že tyto ropuchy nejsou k jídlu a začala se jim vyhýbat. Vědci věří, že se tato „znalost“ postupně rozšíří, a nevylučují ani možnost, že to nakonec povede ke genetickým změnám, které ropuchy vyloučí z jídelníčku druhů, které po jejich požití hynou.
První predátoři
Kromě toho se však objevují i první predátoři, především z řad ptáků, kteří si na ropuchách bez následků pochutnávají. Zdá se totiž, že ptáci jsou vůči ropušímu jedu méně citliví než plazi či savci. Existuje však stále víc dokladů, že se spíš naučili jedu vyhýbat. Jako první tuto možnost objevili dravci a vrány. Zjistili, že když žábu převrátí na záda a začnou ji žrát od břišní dutiny, jedovým (a nechutným) žlázám se vyhnou.
Ibis, popelnicový pták
Nejnověji se mezi nepřátele ropuch zařadil jeden z nejrozšířenějších australských ptáků, ibis žlutokrký (Threskiornis spinicollis). Tento pták má mezi lidmi nevalnou pověst, je totiž velmi přizpůsobivý, takže dnes žije i ve městech a za potravu mu slouží vše, co najde na smetišti nebo kolem popelnic (proto se mu přezdívá „popelnicový pták“), dokonce se neostýchá ukrást chutné sousto lidem přímo z ruky.
Hra s jedovatou ropuchou
V poslední době dostávají vědci od laických pozorovatelů spoustu snímků a videí, na nichž si ibis s jedovatou ropuchou „pohrává“. Ibisové si totiž vypracovali vlastní metodu, jak se jedu vyhnout. Protože ho ropucha produkuje v sebeobraně, ibis ji uchopí do zobáku a praští s ní o zem.
Vyděšená žába na tento útok zareaguje vypuštěním jedu. Ibis ji znovu uchopí, a buď ji otře o mokrou trávu, nebo ji opláchne ve vodě. Celou proceduru několikrát zopakuje, dokud ropuchu nezbaví jedu. Pak ji bez obav zhltne.
Naučené chování
Vědci zatím netuší, jaké množství ropuch dokážou ibisové zkonzumovat, jisté ale je, že jde o naučené chování, které se mezi těmito inteligentními ptáky rychle šíří. Bylo totiž zdokumentováno na mnoha, často i vzdálených místech. A každá sežraná samice znamená, že ibis toho roku zabránil narození dalších až 70 tisíc nových ropuch! Pro ibise to může mít i jeden pozitivní dopad – lidé si k nim vytvoří mnohem lepší vztah.
Smrtelný vetřelec:
Ropucha obrovská (Rnihella marina, dříve Bufo marinus) je druhou největší ropuchou na světě (po ropuše Blombergově), dospělé samice měří přes 20 cm. Jako všechny ropuchy je vybavena příušními žlázami, z nichž v nebezpečí vylučuje mléčně bílou tekutinu – směs jedů zvanou bufotoxiny. Z
atímco jed našich ropuch je poměrně neškodný (nedoporučuje se sahat si potřísněnou rukou do úst nebo do očí), bufotoxiny ropuchy obrovské jsou mimořádně silné. Jsou zaznamenány i úhyny psů, kteří vzali ropuchu do tlamy nebo ji olízli. Nejčastější příčinou smrti je srdeční selhání.
