Když se pravěcí lovci vydávali na lov, nutně museli mít v hlavě dvě myšlenky. Za prvé, že to, co chci ulovit, by mě nemělo zabít. A za druhé, že na velikosti záleží. Když jste ulovili králíka, měli jste jídlo na den pro nevelkou rodinu. Když jste složili mamuta, nakrmili jste celou tlupu. A čím větší mamut, tím déle jste měli co jíst. Šlo o přežití.
Nosorožec na zdi
I v době po průmyslové revoluci se zvířata lovila pro obživu. Pokud jste ale byli soutěživí, toužili po obdivu a měli dost finančních prostředků, byla pro vás důležitější než maso uloveného zvířete takzvaná trofej.
To jsou všechny ty sbírky paroží a nosorožčí hlavy s dlouhými rohy zavěšené na zdech v honosných sídlech. Žádoucí byly takové trofeje, které dělaly co největší dojem – jelen dvanácterák byl cennější kořistí než pouhý šesterák.
Menší rohy jsou lepší rohy?
Cílem trofejních lovců se tak logicky stávali především velcí plně dospělí jedinci s co největšími rohy, parožím nebo kly. Stejnou smutnou logiku uplatňovali také pytláci slonoviny a rohů nosorožců.
Šance na to, že jedinci s majestátními rohy či kly přežijí, rozmnoží se a předají své geny na potomky, pak byla nižší než u méně obdařených zvířat. Když z populace nějakého druhu zmizí pár takových jedinců, nijak zvlášť ji to neovlivní. Ale co se stane, když jsou odstraňováni průběžně a dlouhodobě?
Případ ovce tlustorohé
V Severní Americe byli a stále jsou oblíbenou trofejí berani ovce tlustorohé. V roce 2018 vědci z kanadské Albertské univerzity studovali dopady trofejního lovu na jejich populaci se znepokojivými výsledky.
Intenzivní lov beranů s velkými rohy zapůsobil jako nepřirozený (lidmi způsobený) selekční tlak, který zvýhodňoval jedince s menšími rohy. Ovce tlustorohé se mu přizpůsobily – jejich rohy se na posledních 43 let zmenšily o více než 20 %. Ulovit trofejního berana je tak pro lovce mnohem vzácnější událost než dříve.
Nosorožci z profilu
Podobná „umělá evoluce – artificial evolution“ jako u amerických ovcí tlustorohých byla popsána i u některých druhů afrických antilop a nejnověji u všech žijících druhů afrických a asijských nosorožců.
Na sklonku loňského roku zveřejnili vědci z britské Cambridgeské univerzity výsledky analýzy snímků nosorožců, kteří byli vyfotografováni z profilu mezi rokem 1886 až 2018. Délka jejich rohů v poměru k velikosti těla ukázala, že lov a pytláctví udělaly víc, než že „jen“ přivedly nosorožce na pokraj záhuby.
Zmenšování rohů
Z pěti druhů žijících nosorožců žijí dva – nosorožec tuponosý a nosorožec dvourohý – v Africe. V Asii najdeme nosorožce sumaterského, jávského a indického. Všichni byli oblíbenou kořistí jak trofejních lovců, tak i pytláků. A u všech se během posledních sto let rohy významně zmenšily.
Pytlákům a lovcům trofejí to jistě znepříjemnilo život, otázkou je, jakou cenu za to zaplatí nosorožci. Nosorožci rohy používají jako nástroj k získávání potravy i účinnou zbraň proti predátorům. A to, že je mají menší než dříve, může snížit už tak nevalné šance na přežití nosorožců.
Roh nosorožce? Slisované chlupy!
Nosorožci jsou cílem pytláků kvůli svému rohu, kterému tradiční asijská medicína připisuje léčivé až zázračné účinky. Vědecký podklad to nemá. Roh nosorožce je tvořený keratinem, což je stejný materiál, z jakého jsou zvířecí chlupy nebo naše vlasy a nehty.
