V roce 2011 zaznamenali vědci neznámou loveckou techniku kosticových velryb. Místo aby nabíraly kořist při rychlém plavání vpřed, nehybně splývaly na vodě s otevřenou tlamou a dolní čelistí položenou na hladině. Drobné rybky jako omámené samy vplouvaly do této pasti v domnění, že jde o bezpečný úkryt. Když byla tlama plná, past zaklapla.
Plisovaná tlama
Tuto techniku vědci spatřili nezávisle na sobě na opačných koncích Země u dvou druhů velryb, u keporkaků (Megaptera novaeangliae) a plejtváků Brydeových (Balaenoptera brydei). Oba druhy patří do čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae), kteří se na rozdíl od pravých velryb vyznačují podélnými rýhami na kůži dolní čelisti. Ty tvoří jakési sklady, díky kterým mohou tlamu roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů.
Drony v akci
O tom, proč až dosud nikdo neviděl lovit velryby tímto způsobem, nemají vědci jasno. Podle některých je to nový způsob, kterým velryby reagují na změny životního prostředí. Jiní se domnívají, že o něm jen nevěděli a objevili ho díky novým technologiím, především možnostem zaznamenávat chování velryb pomocí dronů.
Krakeni a spol.
Filmový záznam keporkaka lovícího tzv. metodou pasti se dostal do rukou mořského archeologa z Flindersovy univerzity v Adelaide (Jižní Austrálie) Johna McCarthyho. Ten si překvapeně uvědomil, že se s něčím podobným setkal při četbě staroseverských bestiářů ze 13. století. V nich se kromě různých krakenů a mořských panen objevuje obrovský tvor nazývaný hafgufa, který podle popisu lovil úplně stejným způsobem.
Hafgufa je velryba!
McCarthy to zpočátku považoval za shodu okolností, ale když se spojil s odborníky na středověkou literaturu, zjistil, že se tento živočich objevuje v mnoha dalších manuskriptech a že popis je vždy shodný. To už nemohla být náhoda. Všechny ty zprávy a ilustrace vypovídaly o jediném: Źe na rozdíl od celé řady vybájených bytostí je hafgufa skutečné zvíře, a to nějaký druh velryby!
Aspidochelone?
Další studium středověkých bestiářů odhalilo, že existuje ještě mnohem starší vyobrazení tohoto stvoření. Ve druhém století našeho letopočtu byla neznámým řeckým autorem sepsána jakási obdoba dnešních encyklopedií s názvem Physiologus. V ní je popsán tvor, který „jakoby z oka vypadl“ severské hafgufě. Jen se jmenuje jinak, autor ho nazývá aspidochelone.
Dokonalý popis
Stejně jako popis hafgufy i popis aspidochelone odpovídá dnešním velrybám: „...tvor drží otevřené čelisti, vylučuje vůni, která přitahuje drobné ryby, ty skáčou do jeho tlamy, a když je plná, tvor tlamu zavře a ryby spolkne...“ Dokonce i zmínka o vylučované vůni odpovídá – při polykání a drcení kořisti se do okolního prostředí uvolňují tekutiny, jejichž pach může přitahovat další ryby.
Pohled do minulosti
McCarthy byl svým objevem ohromen. Ukázalo se, že dávní přírodozpytci i bez moderních technologií znali loveckou strategii velryb, kterou současní vědci objevili teprve nedávno. Studium středověkých manuskriptů tak podle něj může mořským biologům pomoci při studiu vývoje chování a loveckých metod velkých mořských savců, které dnes jiným způsobem zjistit nejdou.
Proč velryby loví metodou pasti:
Šetření energií
Proč a za jakých podmínek velryby loví metodou pasti, vědci netuší. Předpokládají, že tímto způsobem šetří energií v situacích, kdy jsou ryby rozptýlené a stálo by je značné úsilí shromáždit je do těsného hejna. Dosavadní pozorování také naznačují, že takto loví v přítomnosti mořských ptáků, kteří pro drobné ryby představují nebezpečí, a ty, ve snaze najít úkryt, vplouvají do nastražené tlamy. V každém případě si tento způsob lovu vyžádá ještě další studium.
