Jen málokterá šelma vzbuzuje v lidech tak protichůdné emoce jako vlk. Jsou lidé, kteří vlky uctívají, další je obdivují, milují a chrání, jiní se jich naopak bojí, nenávidí je a nejraději by je všechny vyhubili. Což se nakonec na mnoha místech včetně naší republiky stalo.
Vlci se vrací
Přes veškeré pronásledování vlci v některých oblastech Evropy přežili, a to i u našich slovenských a polských sousedů. Navíc se ta kdysi obávaná šelma po mnoha staletích dočkala přísné ochrany. Dokonce se zařadila na mezinárodní seznam druhů ohrožených vyhynutím. Díky tomu se stavy vlků postupně zvyšují a vlci se vrací na místa, kde kdysi žili.
Mládí na cestách
Vlci jsou společenská zvířata, žijí v rodinných smečkách, které si střeží své lovecké teritorium. Jeho velikost závisí na nabídce potravy a úkrytů vhodných k výchově mláďat.
Dospívající a dospělí potomci ale se svou původní rodinou zůstávají jen po omezenou dobu, kdy pomáhají s výchovou svých mladších sourozenců. Pak si ale musí začít hledat vlastní lovecké území. Mladí vlci odcházejí od své smečky a putují desítky i stovky kilometrů daleko, než najdou vhodné místo.
Do ČR přicházejí sami
Mladé vlky, kteří hledají své místo k životu, nějaké státní hranice nezajímají. A když objeví území, kde dosud žádní vlci nežijí, usadí se tam. Právě tak se stalo, že se začali na konci minulého století objevovat i u nás. Na rozdíl od jiné vyhubené velké šelmy – rysa ostrovida, který se k nám začal vracet s pomocí lidí (na vhodná místa byl vysazován), vlci přicházeli a stále ještě přicházejí sami bez lidského zásahu.
Jak vlci přibývali
Zpočátku šlo o jednotlivá zvířata, teprve na přelomu tisíciletí se u nás vlci začali usazovat trvale. Nejdéle - přibližně od roku 1995 - vlci žijí v Moravskoslezských Beskydech, od roku 2014 vyvádějí mláďata v okolí Doks, o dva roky později se začali rozmnožovat v Broumovském výběžku a v roce 2017 v Lužických a Krušných horách. Ve stejném roce se první vlci objevili i na Šumavě.
Odkud přišli?
V současné době už u nás vlci obsadili prakticky všechny pohraniční oblasti a jednotlivci se objevují i ve vnitrozemí. Ale nejsou to úplně stejní vlci. Přicházejí k nám ze tří různých oblastí, v nichž žijí geneticky odlišné populace. Ti úplně první, kteří přišli do Beskyd a později i dalších oblastí na slovenském pomezí, pocházejí ze Slovenska. Geneticky patří ke karpatské populaci obývající celý karpatský oblouk sahající přes Ukrajinu až do Rumunska.
Migrace ze severu
Mnohem víc vlků než na Slovensku žilo v Polsku a v pobaltských státech. Ti se postupně šířili na západ, až překročili hranice s Německem. A právě z Polska a z německo-polského pohraničí k nám našli cestu. Patří k tzv. středoevropské nížinné populaci a postupně osídlili nejen severní a severozápadní Čechy, ale dostali se i na Šumavu a do jižních Čech. Třetí evropskou populací je tzv. alpská. A i ta už k nám nachází cestu, první jedinec z této populace se objevil na Šumavě.
Fotopasti v akci
Jak tohle všechno mohou vědci vědět? Vlci se jim určitě nepřišli představit, právě naopak, žijí velice skrytě, za normálních okolností lidé často ani netuší, že se vyskytují v jejich blízkosti. Odborníci však mají své způsoby. Především jim pomáhají dnes hojně rozšířené fotopasti. Pokud jsou umístěné na správná místa, vědci získají záběry vlků, kteří v okolí žijí. A protože každé zvíře je něčím charakteristické, mohou tímto způsobem i zjistit, kolik vlků v dané oblasti žije.
Co prozradí trus
Přítomnost vlků prozradí i různé pobytové stopy. Nejde jen o otisky tlap, ale také zbytky kořisti nebo trus. Z trusu mohou vědci získat nejvíc informací o jedinci, který ho zanechal. Poznají z něj pohlaví a přibližné stáří vlka nebo to, čím se naposledy živil, ale hlavně z něj získají vzorek DNA. A právě podle DNA určí, do které populace vlk patří. Jinými slovy: Odkud k nám přišel.
Lovci divočáků
Vlci jsou samozřejmě šelmy, které se živí lovem. Jejich hlavní kořistí jsou kopytníci, v našich podmínkách především srnčí a jelení zvěř a divoká prasata. A protože jsou u nás tato zvířata (hlavně divočáci) přemnožena a leckde významně škodí, je přítomnost vlků pro celý ekosystém přínosem. Rozbory trusu ve většině případů potvrzují, že právě tato kořist v jejich potravě převažuje.
Blízká setkání
Problémy ovšem vlci představují v pastevních oblastech. Tam, kde narazí na stádo ovcí či koz, které není pod ochranou pasteveckých psů nebo důkladného oplocení, dají přednost snadnější kořisti. V posledních měsících se dokonce objevují jedinci, kteří ztrácejí plachost a přibližují se k lidem. Odborníci, kteří se sledováním vlků zabývají, si nejsou příliš jistí, čím to je. Ale domnívají se, že méně plaší jsou mladí nezkušení vlci, kteří jsou zvědaví a teprve se učí lidem vyhýbat.
Máme se bát vlků?
Podle vědců však není strach z vlků na místě, napadení člověka vlkem dosud nebylo v oblastech, kam se vrátili, zaznamenáno. Přesto doporučují opatrnost. V nebezpečí jsou hlavně psi, které vlci považují za konkurenci (vidí v nich jen trochu jiné vlky), a tak je mohou napadnout.
V oblastech, kde vlci žijí, proto doporučují venčit psy na vodítku a při setkání s vlkem dělat hluk – křičet, pískat, tleskat, aby ho zaplašili. A především vlky nekrmit. Ani neúmyslně tím, že po sobě zanechají nějaké zbytky potravin. Jejich zahrabání nestačí, vlci se svým mimořádně jemným čichem je snadno odhalí.
Není vlk jako vlk:
Jaké jsou druhy a kde žijí?
Vlci obývají obrovské území Eurasie a Severní Ameriky. Vzhledem k rozmanitosti prostředí není divu, že vznikla celá řada poddruhů (poslední revize z r. 2005 jich uvádí 38). Jsou typickým příkladem Bergmannova pravidla – čím severnější poddruh, tím větší, a naopak nejmenší vlci žijí na jihu.
Většinu území Evropy včetně naší republiky obývá tzv. nominátní poddruh, vlk eurasijský (Canis lupus lupus). Ale není to jediný evropský poddruh, v Itálii žije vlk italský (C. l. italicus) a na Pyrenejském poloostrově nejmenší evropský poddruh – vlk iberský (C. l. signatus). Kromě těchto dvou poddruhů okrajově zasahuje do severovýchodních oblastí Evropy i populace vlka sibiřského (C. l. albus).
