Jedovatí ptáci existují. Svět se o nich dozvěděl teprve před nějakými třiceti lety, když byl jed zjištěn u novoguinejského pištce černohlavého (Pitohui dichrous). Od té doby vědci objevili několik dalších druhů – všechny na málo probádaném ostrově Papua Nová Guiena. Poslední dva druhy přibyly teprve nedávno během náročné expedice do odlehlých a špatně přístupných novoguinejských pralesů.
Žabí jed batrachotoxin
Otravu od pištce si nepředstavujte tak, že pták někoho klovne a tím do něj vpraví jed. Ten je obsažen v jejich kůži a především v peří. Jde o jeden z nejprudších jedů na světě, je až 250x silnější než obávaný strychnin z asijské rostliny kulčiba. Tou se ale otrávíte po konzumaci, zatímco jed pištců je dotykový a pronikne do těla, i když si na živočicha jen sáhnete.
Známe ho pod jménem batrachotoxin a je to prakticky stejný typ jedu, jaký obsahuje kůže jihoamerických šípových žab pralesniček. Ostatně, právě podle nich dostal jed jméno – je odvozené z řeckého slova Batrachos, což znamená žába.
Jed získávají živočichové dvojím způsobem. Někteří, např. hadi nebo zmínění štíři, si ho vyrábějí sami. Jiní ho získávají z vnějších zdrojů, obvykle z potravy. Znamená to, že oni sami musí být vůči tomuto jedu imunní a současně ho nevyloučí z těla, ale uloží pro vlastní potřebu. A právě k tomuto druhému typu jedovatých živočichů patří jak pralesničky, tak novoguinejští pištci.
Účinky jako cibule
Působení tohoto nervového jedu je dobře prozkoumané: Jed ochromuje tzv. sodíkové kanálky v buňkách svalové tkáně zodpovědné za přenos nervových vzruchů, což má za následek svalové křeče. Ty mohou vést až k zástavě srdce a smrti.
Takto silné smrtící účinky má především jed pralesničky strašné (Phylllobates terribilis), který využívají amazonští indiáni k výrobě svých jedovatých šípů. Jed v peří pištců je mnohem méně koncentrovaný, jeho účinky vědci přirovnali k účinkům šťávy z cibule - pálí a slzí jim po něm oči, teče jim z nosu.
Jed z brouků
Když vědci zjišťovali, odkud pištci jed berou, došli k závěru, že ho získávají z brouků rodu Choresine, kteří patří do čeledi bradavičníkovitých (Melyridae – její zástupci žijí i u nás). Potvrdily to nálezy těchto brouků v žaludcích pištců.
Záhadou ale bylo, proč se pištci tímto jedem neotráví. Odpověď přineslo prozkoumání jejich genů. Ukázalo se, že u nich zmutovaly geny zodpovědné za sodíkové kanálky, takže na ně jed nefunguje. Díky tomu se ptáci mohou živit jedovatým brouky a neotráví je ani jed obsažený v jejich vlastním peří.
Konvergentní vývoj
Vědce ohromilo zjištění, že u pištců došlo ke stejným změnám jako u pralesniček. Gen ale zmutoval trochu jiným způsobem, mutace tedy vznikla u ptáků nezávisle na mutaci stejného genu u žab. Ostatně jejich poslední společný předek žil před 300 miliony lety a jedovatý nebyl!
Podle vědců to je typický příklad tzv. konvergentního vývoje, kdy se působením shodných podmínek vyvine nezávisle na sobě u nepříbuzných druhů určitý shodný znak. Ale zatímco pralesničkám jed slouží především k ochraně před predátory, u pištců to zatím není zcela jasné.
Jedovatí ptáci:
Pištec i kosovec
Kromě nejdéle známého a současně nejjedovatějšícho pištce černohlavého mají jedovaté peří i další druhy pištců (pištci jsou pěvci vzdáleně příbuzní naši žluvám), jako je pištec rezavý (Pseudorectes ferrugineus) nebo černý (Melanorectes nigrescens). Jed obsahuje i peří nepříbuzného druhu kosovce šoupálčího (Ifrita kowaldi).
Zcela nedávno pak obohatily seznam jedovatých ptáků dva nově objevené druhy, pištec žlutošíjný (Pachycephala schlegelii) a rezavošíjný (Aleadryas rufinucha). Vzhledem k tomu, jak málo jsou prozkoumané novoguinejské pralesy (zaujímají téměř 65 % povrchu ostrova a odhadem v nich žije přes 800 druhů ptáků), jsou vědci přesvědčeni, že jedovatých druhů bude na ostrově mnohem víc a jen čekají na své objevení.
