Šumění moře, opalování se, stavební plány na ten největší hrad z písku. Plážová idylka ale může mít dramatický zvrat. Zejména pokud se vyndá svačina. Nálety racků, kteří se nebojí cvakat zobáky přímo u rukou a krást z nich sousta, jsou stále častější událostí nejen na pláži, ale také u městských laviček. Podle vědců z anglické Univerzity v Sussexu to není známka drzosti, ale důkaz inteligence ptáků a jejich schopnosti se od člověka učit pro svůj prospěch.
Rackům se změnily chutě
Běžně se vyskytující racci stříbřití (Larus argentatus) jsou původně vázáni na potravu z moře. Kromě plovacích blan na končetinách, patří k výrazným znakům jejich těl velké rozpětí křídel až 1,5 metru a mohutnější zobáky. Bez obtíží s nimi proklovávají šupinatou kůži ryb i tvrdé schránky mořských měkkýšů.
Jenže od syrové ryby nebo skořápky měkkýše se ukradené sendviče se sýrem a kornoutky zmrzliny na míle liší. Aby vědci zjistili, proč jsou racci ochotní shánět potravu i v přítomnosti člověka, provedli průzkum v přímořském městě Brighton v Anglii.
Cibulové nebo octové?
Během pokusu vědci využili figuranta, který v blízkosti racků chroupal chipsy. Na výběr byly dva druhy – s příchutí sýra a cibule v zeleném sáčku a tradiční octové v sáčku modrém. Výzkumníci nechali ležet barevné pytlíky s chipsy obou příchutí na dlaždicích poblíž.
Během pokusu racci nejprve pouze figuranta pozorovali. Po chvíli se osmělili a vzali útokem odložené pytlíky na dlaždicích. Ukázalo se, že nečekali jen na vhodnou chvíli a neřídili se jen počtem pytlíků. Místo rychlého schroupání volně odložené potravy přemýšleli nad výběrem. V 95 procentech zvolili chipsy ze sáčku té barvy, ze které jedl i figurant.
Když to chutná člověku
Podle vědců je to ukázka inteligence racků a jejich schopnosti učit se. „Víme, že se zvířata učí jedno od druhého. Ale zřídkakdy vidíme, aby se zvířata učila něčemu od zcela jiného živočišného druhu, zejména pokud jde o výběr jídla,“ říká profesor neuroetologie (zkoumání vývoje nervové soustavy a jejího vlivu na chování zvířat) z Univerzity v Sussexu Paul Graham.
Že se jedná o schopnost učit se a nikoli o náhodu, potvrzuje i to, že na figuranta reagovali téměř výhradně jen starší zkušenější racci. Mláďata mu pozornost nevěnovala.
Kleptoparazité ukradnou, co můžou
Racci jsou takzvaní kleptoparazité, tedy živočichové, kteří dalším druhům kradou jídlo. Z člověka ale mají strach a podle odborníků lidské jídlo konzumuje pouze čtvrtina z nich. Závěr výzkumu nepřináší optimistické vyhlídky na společné soužití. To, že se racci naučí využívat člověka jako kulinárního průvodce, nejspíš problém jen umocní. Chutě racků se vytříbí a přimějí je hledat nové laskominy.
„Naše výsledky naznačují, že pozorování lidí, kteří jedí konkrétní potravinu, učiní tuto konkrétní položku nejen atraktivnější, ale také zvýší preference racků pro jiné podobné potraviny,“ doplnili vědci.
Tancováním za žížalou:
Jak racci lákají žížaly ze země
Když racci neloví ryby nebo nerozbíjejí mušle, aby se dostali k masitému vnitřku, nepohrdnou ani potravou z hlubin země. V oblibě mají různé červíky a velkou pochoutkou jsou pro ně žížaly. Aby je vylákali na povrch, naučili se racci prohnanou taktiku – dešťový tanec. Na zemi podupávají a různě se pohybují, čímž v půdě vytvářejí otřesy podobné dopadajícím kapkám deště. Na tyto vibrace žížaly reagují a jak známo – po dešti vylézají na zemský povrch. Rackům už stačí jen vyčkat a hostina může začít!
