Lidské oko viry spatřilo až díky elektronovému mikroskopu. Jejich velikost se pohybuje mezi 10 - 300 nanometry (miliontinami milimetru), největší dosahují s bídou velikosti nejmenších bakterií. Stavba virů je nesmírně jednoduchá. Nemohou se samy od sebe pohybovat, nemají čím dýchat, trávit ani přemýšlet. Jsou proto zcela závislé na buňkách organismů, v nichž parazitují.
Přestože o virech mluvíme jako o vnitrobuněčných parazitech a jejich působení nazýváme útokem nebo napadením, nepovažujeme je za živé organismy. „Žít“ začínají až po proniknutí do hostitelské buňky a i v ní se chovají spíše jako bezduché automaty. Připomínají flash disk, ze kterého se do řídícího počítače buněčné biochemické továrny nahraje nový program, podle kterého se místo původních výrobků začnou vyrábět přesné kopie viru.
Viry jako nadějní pomocníci
Bylo by křivdou nepřiznat virům vedle všech nesnází, které nám způsobují, i něco dobrého. Některé z nich sice mohou způsobovat rakovinu, jiné ji však pomáhají léčit. Genetičtí inženýři pracují na přípravě takových virů, které napadají pouze nádorové buňky a ostatních si nevšímají.
Existuje i starý nápad využít bakteriofágů (virů napadajících bakterie) při léčbě některých bakteriálních infekcí. Objev antibiotik tuto myšlenku kdysi odsunul do pozadí, ale bakterie se stávají vůči běžným lékům stále odolnějšími a viry by nám mohly vytrhnout trn z paty.
Zotročené buňky
Jakmile virus dostane svou genetickou informaci do buňky, nenechá nikoho na pochybách o tom, kdo je pánem situace. Někdy se v buňce usadí, nijak se neprojevuje a svému hostiteli nevadí. To se ovšem může kdykoli změnit. Spící zabiják se probudí a infekce propukne s plnou parádou.
Jiné druhy včlení svou genetickou informaci mezi geny hostitele. Když se potom buňka pokusí podle tohoto návodu pracovat, může se změnit v buňku nádorovou a nastartovat rakovinné bujení.
Většinou ale virus poplete buňku natolik, že začne místo své obvyklé činnosti vyrábět stavební kameny pro nové viriony (tak se říká jednotlivým virovým částicím). Mnohonásobně zkopíruje virové geny a vytvoří pro ně pouzdra z virové bílkoviny.
Sama si tak připravuje svou smrt. Brzy není schopna situaci zvládnout a rozpadne se. Do těla napadeného organismu se uvolní armáda nových útočníků, kteří se vrhnou na dosud zdravé buňky. Imunitní systém má plné ruce práce, aby lavinovitě se šířící nákazu zastavil.
Bitva přímo v těle
Na světě nejspíš není jediný biologický druh, který by viry nenapadaly. Člověk není výjimkou. Už před tisíci lety se v Číně uskutečnily první pokusy o očkování, přestože tehdejší lékaři neznali ani viry, ani fungování imunitního systému.
K převratné události došlo v květnu 1796. Anglický lékař Edward Jenner věděl, co se mezi lidmi povídá: Ten, kdo prodělá plané neštovice, nikdy nedostane neštovice pravé. Rozhodl se to ověřit nesmírně riskantním pokusem. Svému synkovi naočkoval nejprve plané a o několik dní později i pravé neštovice. Jenner junior nemoc, která do té doby řádila po celém světě a zabíjela každého třetího nakaženého, nedostal. Lidstvo už nebylo zcela bezmocné.
Další geniální vědec, francouzský chemik a mikrobiolog Louis Pasteur, hledal téměř o sto let později způsob, jak se vypořádat s další strašnou nemocí - vzteklinou. Očkování oslabeným virem mělo u pokusných zvířat fantastické účinky, ale stále se bál pokusů na lidech.
Roku 1885 k němu přivedli devítiletého chlapce, kterého pokousal vzteklý pes. Pasteur pochopil, že nesmí váhat. Pomůže však posílení imunity i ve chvíli, kdy je už virus v těle? Pomohlo. Klučina se uzdravil a brzy ho následovaly tisíce dalších. Ani Pasteur ještě nevěděl, co vzteklinu způsobuje.
Až v roce 1892 ruský vědec Dmitrij Ivanovskij prokázal, že se mozaiková choroba tabáku projeví i tehdy, když se rostliny dostanou do kontaktu s roztokem z nemocných rostlin filtrovaným tak, že v něm nemohou být bakterie. Konečně bylo jasné, že některé infekční nemoci způsobuje něco mnohem menšího. O devět let později byl odhalen první virus napadající člověka - původce žluté zimnice. Rozpoutal se hon na další viry a úspěchů přibývalo.
Věda proti virům
Až do nedávné minulosti byly možnosti boje proti virům velmi omezené. Na některé platilo očkování, proti dalším existovaly léky objevené metodou pokusů a omylů. V 80. letech 20. století ale začala nová éra. Rozvoj molekulární biologie a genomiky umožnil zjistit neuvěřitelné podrobnosti o virových genech a bílkovinách.
Začaly se objevovat přesně cílené léky, které virus zasahují na nejzranitelnějším místě a v nejvhodnější fázi jeho působení. Takové léky lze přirovnat k řízené střele, která ve válce zasáhne generální štáb nepřítele nebo přeruší spojení mezi jednotlivými pluky a tím docílí výraznějších úspěchů než kobercové bombardování.
Podrobné informace o virech jsou využívány i při přípravě moderních vakcín. Místo celých mrtvých nebo oslabených virů se použije třeba jen vybraná bílkovina z virového pouzdra, která je sama o sobě zcela neškodná, ale přesto vyvolá obrannou reakci.
Situaci ale komplikuje schopnost virů rychle mutovat a vytvářet nové kmeny, na které staré léky neúčinkují. Pověstný je tím zvláště virus HIV. Vědci, kteří s ním zápolí, své úsilí připodobňují ke střelbě na pohyblivý terč. Je to zkrátka věčný boj - sotva se lidstvo s jednou nemocí vypořádá, už na dveře klepe další.
Nebezpečné biologické zbraně
Zatímco vědci bojují se zákeřnými chorobami, jiní lidé přemýšlejí, jak virů zneužít coby biologických zbraní. Ve vojenských laboratořích se zvláště za studené války usilovně pracovalo na přípravě co nejnakažlivějších a nejzhoubnějších virů. Dnes se o nich mluví hlavně ve spojitosti s terorismem.
Viry jsou získatelné snadněji než jaderné zbraně, stačí dobře vybavená laboratoř, dostatek peněz a několik úplatných odborníků. Japonská sekta Óm Šinrikjó, která v roce 1995 spáchala sarinový útok v tokijském metru, málem získala virus Ebola, jehož infekci podlehne do týdne až 90 % postižených. Stálou hrozbou zůstávají i archivy virových kultur ruské armády, o nichž nikdo neví, co vše se v nich skrývá a komu se mohou vzorky dostat do rukou.
Záhadný původ virů
Záhadou zůstává, kde se viry na světě vůbec vzaly. Možná se původně jednalo o normální buňky, které během svého vývoje ztratily většinu svých funkcí. Jiná hypotéza tvrdí, že v minulosti bývaly součástí buněk, ze kterých „uprchly“ a nyní se vracejí jako dobyvační nájezdníci. Ale nelze vyloučit ani to, že se vyvinuly souběžně s klasickými organismy z nukleových kyselin, které v počátcích života volně plavaly v „prapolévce“. Tak se říká pravěkým mořím bohatým na organické látky, v nichž zřejmě vznikl první život.
Co tvoří viriony?
Ty nejjednodušší viriony (virové částice) jsou tvořeny pouze bílkovinným pouzdrem, které ukrývá jejich genetickou informaci. Kolem pouzdra bývá někdy ještě ochranný plášť. Geny obsahují informace nutné pro „přeprogramování“ oběti a pro stavbu pouzdra, které často sestává z jediného druhu bílkoviny. Její molekuly mají takové vlastnosti, které předurčují jejich vzájemné uspořádání. Pouzdro samo „ví“, jak se má sestavit. Většina virionů má tvar mnohostěnu nebo tenké rourky tvořené spirálovitě poskládanými molekulami bílkoviny.
