Severoameričtí šavlozubí tygři rodu Smilodon vyhynuli na konci doby ledové před 10 tisíci lety. V té době už se na kontinentu pohybovali jeho první lidští obyvatelé, kteří pravděpodobně měli to štěstí (nebo spíš smůlu), že šavlozubé smilodony občas vídali. A slýchali, což vede k zajímavé otázce: Jak asi řval takový šavlozubý tygr?
Čtyři řvoucí kočky
Současné kočkovité šelmy (čeleď Felidae) se podle svých hlasových projevů dají rozdělit na dvě velké skupiny. Podčeleď Pantherinae čili velké kočky řvou, malé kočky z podčeledi Felinae předou.
Neplatí to absolutně: Například irbis neumí ani jedno. U čtyř rodů velkých koček – tygra, lva, jaguára a levharta – však o řevu není pochyb. Smilodon byl stejně jako oni velká a impozantní šelma. Kvůli tomu je pro nás obtížné přijmout, že třeba vůbec neřval, ale jen předl jako domácí kočka.
Smilodon není žádný tygr
Jakkoli vypadá představa předoucího smilodona podivně, vyloučená není. Vývojová linie smilodonů se od společných předků odklonila ještě předtím, než se moderní kočky rozdělily na předoucí a řvoucí.
Smilodon proto není žádný tygr, k současným tygrům a dalším velkým kočkám má mnohem dále než obyčejná kočka domácí. Což znamená, že při řešení otázky smilodoního řevu se musíme spolehnout spíš na anatomii. I to je ale problematické.
Sčítání kostí
Suchozemští savci k produkci zvuku využívají hlasivky, které jsou uložené v hrtanu. Samotné hlasové ústrojí je tvořené pružnými vazy a chrupavkami, které se na fosilním záznamu nedochovají. Jiné je to ale s kostmi, na nichž je zavěšen hrtan.
U člověka je to jen jedna kost – takzvaná jazylka – zatímco kočkovité šelmy jich mají víc. A jejich počet se liší: Předoucí kočky mají v krku devět jazylkových kůstek spojených do jediné struktury. U řvoucích koček bychom jich napočítali jen sedm.
Počet nebo tvar?
Hlasivky šavlozubého smilodona drželo také sedm kůstek. Logicky se tedy nabízí, že uměl řvát stejně dobře jako skutečný tygr. Možná ještě lépe – jeho jazylkové kosti byly větší, teoreticky tedy mohl produkovat hlubší řev než žijící velké kočky.
Když se ale vědci ze Severokarolínské státní univerzity zaměřili na anatomii moderních kočkovitých šelem, zjistili, že neexistují silné důkazy o tom, že by počet kostí měl vliv na hlasový projev. Do hry však vstupuje ještě další faktor: tvar jazylkových kůstek. I ten se u malých a velkých koček liší.
Smilodoni z asfaltu
Vědci porovnali kosti několika druhů současných řvoucích i předoucích koček a vyhynulých amerických lvů (Panthera atrox) a smilodonů druhu Smilodon fatalis.
Jazylkové kosti těchto šelem pocházejí ze slavných asfaltových jezírek v kalifornské La Brea. Fungovala jako přírodní past, která do lepivého přírodního dehtu lapila stovky býložravých i dravých zvířat. A výsledky analýzy? Ačkoli smilodonům chybí dvě jazylkové kosti, které mají předoucí kočky, ty další se jim tvarem velmi podobají.
Spíše předení než řev
Naproti tomu u lva amerického, který je podle molekulárních studií příbuzný dnešních lvů, se kůstky více podobaly současným řvoucím kočkám.
Vědci z toho vyvozují opatrný závěr, že pokud je hlas kočkovitých šelem ovlivněný tvarem jazylkových kostí, američtí lvi řvali. Naproti tomu smilodoni vyluzovali předení podobné dnešním malým kočkám, ale – opět vzhledem k velikosti jazylkových kůstek – daleko hlubší. Jestli tomu tak bylo, můžeme s klidem předpokládat, že smilodoní zapředení bylo pro naše dávné příbuzné děsivé úplně stejně jako lví řev.
Lovec z plání:
Tři druhy šavlozubých smilodonů
Smilodoni obývali Ameriku ve třech druzích. Největším byl jihoamerický Smilodon populator – výjimečně velcí jedinci mohli vážit více než 400 kg. Předpokládalo se, že tak těžký predátor bude žít a lovit v hustých lesích, kde může svou kořist přepadat ze zálohy a neunavovat se jejím pronásledováním.
Složení kostí smilodonů z Argentiny ale ukázalo jinou situaci. Tyto šelmy lovily obří lenochody a býložravce podobné velbloudům, kteří žili na otevřených planinách. Životní styl smilodonů se tak podobal lvům z afrických savan. A stejně jako oni zřejmě i smilodoni žili a lovili ve smečkách.
Americký lev:
V Severní Americe se části areálu výskytu amerických lvů (vlevo) a smilodonů (vpravo) protínaly. Americký lev byl výrazně větší než dnešní lvi, kterým se podobal stavbou těla, ale menší než největší druh smilodonů. Žil v otevřené krajině, kde stejně jako smilodoni lovil velké býložravce, jeho hlavním potravním konkurentem byl ale rovněž vyhynulý medvěd krátkočelý.
V La Brea Tar Pits jsou kosti amerických lvů vzácnější než kosti smilodonů. Buď jejich populace mohla být méně početná, nebo byli inteligentnější a asfaltovým pastem se dokázali lépe vyhýbat.
