Megalodon byl největším žralokem všech dob. Žil před 23 až 3,6 miliony let a kromě ohromných zubů se z něj nezachovalo prakticky nic. Což je logické, žraloci mají chrupavčitou kostru, která se na fosilním záznamu dochová jen výjimečně.
Odhady velikosti megalodona, které tradičně vyvolávají značné vášně, se proto dost různí. Můžeme se dočíst, že byl dlouhý 15, ale také 20 metrů. O něco menší pozornost než samotná délka dosud vyvolával další důležitý prvek: tvar těla. Jak vůbec megalodon vypadal?
Filmový meg, monstrum z hlubin
Vzhledem k chybějícím datům vycházejí rekonstrukce megalodona ze současného žraloka bílého (známý i jako žralok lidožravý Carcharodon carcharias). Druhu, který při délce 7 metrů váží i víc než tři tuny a jeho kónické tělo se dá docela dobře popsat přízvisky jako zavalitý nebo dokonce baculatý.
O něco méně mega megalodon: Ábíčko odhaluje novou podobu pravěkého žraloka • Zdroj: ABM
Vezměte bílého žraloka, vynásobte dvaapůlkrát a máte před sebou dokonalé žraločí monstrum. Pokud ho chcete vidět v akci, pusťte si sci-fi film Meg: Monstrum z hlubin (2018) a jeho pokračování Meg 2: Příkop (2023). O kvalitě scénáře obou snímků se dá diskutovat, ale megalodona mají skutečně impozantního.
Ošidná anatomie megalodona
Jestli jste filmy už viděli, uchovejte si jejich hlavního protagonistu v paměti. Pokud by se totiž filmaři v budoucnu chtěli držet vědeckých poznatků, dost možná by jejich „meg“ už tak impozantně nevypadal.
Biolog Phillip Sternes z Kalifornské univerzity v Riverside se svým 26 členným týmem vědců totiž znovu prostudoval všechny dostupné fosilní nálezy, které vedle již zmíněných zubů tvoří především nekompletní sada 141 obratlů jediného exempláře megalodona nalezeného v Belgii. Došli přitom k závěru, že vycházet při odhadech délky z anatomie žraloka lidožravého je ošidné.
Obří žralok mako
Megalodon totiž z jejich studie nevyšel jako zvětšený žralok bílý – na to byl příliš štíhlý a pravděpodobně i delší, než jsme se zatím domnívali. Jeho daleko lepším předobrazem byl jiný žijící druh žraloka – víc než třímetrový, elegantně stavěný a velmi rychlý a obratný žralok mako (také žralok krátkoploutvý, Isurus oxyrinchus).
Pokud je tato představa vědců správná, byl megalodon stále respekt vzbuzujícím predátorem stojícím na samém vrcholu potravního řetězce, ale jeho chování bylo pravděpodobně dost odlišné od původní verze zvětšeného žraloka bílého. A jiný by pak byl i jeho vliv na evoluci oceánských ekosystémů v podobě, jakou známe dnes.
Proč vyhynul meg?
Delší a štíhlejší tělo s sebou nese i delší trávicí trubici. Obrovský žralok by v takovém případě vstřebával živiny z potravy delší dobu a nemusel by ji přijímat tak často, jak se zatím předpokládalo. Pokud megalodoni lovili méně často, byla jejich oblíbená kořist – velcí kytovci – pod menším tlakem a jejich populace byly stabilnější. To by pak oslabovalo teorii, podle níž byl příčinou megalodonova vyhynutí právě úbytek jeho hlavní kořisti.
Podle Phillipa Sternese však s potravou souviselo. Příčinou vymření megalodona totiž mohl být i vznik moderních žraloků bílých. Zaměřovali na stejný typ kořisti, ale vzhledem k vyšší hbitosti byli lepšími predátory. A megalodon to s nimi v soupeření o potravu prohrál.
Megalodon:
Chladnokrevný zabiják? Ne!
Vědci se už pár let domnívají, že megalodon byl přinejmenším částečně teplokrevný, podobně jako některé druhy moderních žraloků. Tělesná teplota žraloků bílých a žraloků mako se pohybuje mezi 22 až 26,6 °C, což může být o 10 až 21 °C víc než teplota okolní vody.
Megalodonovi už teplotu změřit nemůžeme a fyzické důkazy pro jeho teplokrevnost chyběly, ale jen do loňského roku. Vědci z americké Williams Paterson University totiž využili ke zkoumání jeho zubů novou geochemickou metodu, která obsahuje termometrii izotopů. Výsledky ukázaly, že tělesná teplota megalodona byla asi 27 °C – tedy daleko vyšší, než bychom u studenokrevného tvora čekali.
Jediný možný protivník
Megalodon versus livyatan
Na internetu můžete najít spekulace o tom, jak by megalodon obstál v souboji s tyranosaurem, spinosaurem či některým z velkých zástupců mosasaurů. Jakkoli jsou atraktivní, stojí na vodě. Už proto, že protagonisty takového souboje dělí nepřekročitelná časová propast – dinosauři a mořští ještěři vymřeli před 65 miliony lety, megalodon se objevil před 23 miliony lety.
Logičtější otázka je, jestli v době, kdy oceány rejdili megalodoni, vůbec existoval takový predátor, který by dokázal napadnout a zabít dospělého jedince. Důkazy chybějí, ale jednoho kandidáta na důstojného protivníka megalodona bychom měli.
Pomsta kytovců?
Jak už víme, hlavní potravou megalodona byli kytovci včetně těch dravých. Před asi 10 miliony let se ale v oceánech jižní polokoule objevil nový a nebývale nebezpečný druh: Livyatan melvillei. Známe z něj jedinou třímetrovou lebku, podle níž byla jeho celková délka určena na 17,5 m, což je s megalodononem srovnatelné.
Stejně jako megalodon byl i livyatan vrcholovým predátorem, který v čelistech nesl až 36 cm dlouhé ostré zuby. A stejně jako on se zaměřoval na lov kytovců. Logicky z toho vyplývá, že livyatan megalodonovi nebyl potravou, ale spíš potravním konkurentem. A od toho už je k souboji jen krůček.
Megalodon vs. livyatan
Jestli k soubojům dvou pravěkých mořských gigantů docházelo a jaké byly jejich výsledky, nevíme. Ve prospěch livyatana by však hovořila pravděpodobná vyšší rychlost a při delším boji také savčí vytrvalost.
Megalodon byl navíc zřejmě zvyklý zaútočit kořisti na břicho, odkud rval kusy podkožního tuku. A na takový styl boje byl livyatan příliš velký a příliš nebezpečný. Svými zuby by pravděpodobně dokázal napáchat větší škodu, takže v souboji „na kousance“ by nad megalodonem mohl vyhrát.
