Masožravost se během evoluce nezávisle na sobě objevila v různých liniích kvetoucích rostlin. Masožravky si lapáním potravy živočišného původu vylepšují jídelníček tam, kde by kvůli nedostatku živin z půdy jinak hladověly: v bažinách, na kamenitých pláních nebo v suchých písčitých oblastech.
Asi nejatraktivnější masožravou je mucholapka – skutečný zelený predátor. Láčkovky jsou nenápadnější, ale jejich pasti jsou složitější, než vypadají. A jsou schopné ulovit i malého obratlovce.
Masožravé rostliny úlovek rozpustí
Láčkovky (rod Nepenthes) jsou doma v tropech, odkud – především z jihovýchodní Asie – známe 183 různých druhů. České jméno dostaly podle svých pastí ve tvaru konve – takzvaných láček. Uvnitř se drží tekutina obsahující enzymy, které pozvolna rozpouštějí tělní tkáně polapené kořisti. Z nich pak masožravka získává dusíkaté látky.
Láčky se tvoří na koncích listů, jsou to tedy přeměněné listy. U největších druhů, jako je láčkovka rádža (N. rajah) z Bornea, mohou být vysoké téměř 40 cm. Uvnitř byli nalezeni i menší obratlovci včetně plazů, ptáků a hlodavců.
Hmyz v pasti
Pasti láčkovek jsou překvapivě rozmanité. Některé druhy mají konve úzké a vysoké, jiné nízké a baculaté. Proměnlivá jsou i jejich víčka – dokonce existují taková, která lemují jakési zuby. Způsob, jakým láčkovka loví, známe už dlouho.
Každá láčka má na svém okraji prstenec se zářezy, mezi nimiž se drží vodní film. Výsledkem je klouzavý povrch, na kterém kupříkladu nožičky mravence či hlodavce dostanou smyk. Živočich pak sjede dolů, kde se utopí v bazénku tvořeném trávicími tekutinami láčkovky.
Láčkovky mají matematický přístup
Výše popsaný způsob lovu je společný všem láčkovkám. Proč ale potom některé druhy potřebují velký a složitě tvarovaný prstenec, jehož tvorba je vysoce energeticky náročná, zatímco jiné se spokojí s menší a jednodušší variantou?
Odpověď na tuto otázku hledali vědci z Oxfordské univerzity nejprve v botanické zahradě a následně u monitorů svých počítačů. Vytvořili na nich matematické modely, které jim umožnily prozkoumat vztahy mezi geometrií láček, energií potřebnou k jejich tvorbě a kořistí, která se do láčky může chytit.
Zaměřeno na kořist
Výsledky modelování ukázaly, že rozmanité prstence nejsou žádná rozmařilost, ale přizpůsobení se konkrétnímu prostředí, ve kterém převládá určitý typ kořisti.
Například výrazně zvonovité prstence jsou ideální k lapání kráčejícího hmyzu, jako jsou brouci a mravenci. Je to podobná situace jako u ptačích zobáků, jejichž tvar se také liší podle toho, jestli pták loví hmyz, zobe zrní nebo louská tvrdá semena.
Na Borneu je to jinak:
Odměna za použití WC
Malí savci se mohou stát kořistí velkých láčkovek, ale v přinejmenším na Borneu mají oboustranně výhodný vztah. Místní tany bornejské, které jsou příbuzné primátům, bývají vídány na okrajích láček, z nichž olizují kapičky nektaru. Je nektar sladká návnada, která má tany vlákat do smrtelné pasti?
V tomto případě ne.
Masožravce totiž ve skutečnosti vůbec nejde o život tany. Drobného savce odměňuje nektarem za to, že její láčku použije jako toaletu a vykoná do ní svou potřebu. Z exkrementů pak rostlina získává důležité živiny. A prstenec láčky se ze smrtelné pasti mění na obyčejné záchodové prkénko.
