„Tak co, co kdybychom se dneska podívali do těch bažin u Vrbové stoky? Víš, tam jak jsme posledně narazili na stezku divočáků.“ „Proč ne, dneska je krásně, byla by škoda zůstat doma.“ Je začátek února a dny jsou pořád ještě krátké, ale už se zřetelně prodlužují. Dnes je opravdu slunečno, což je tady u nás během zimy velká vzácnost. „Minulý týden tálo, určitě tam bude spousta vody.“ „Jasně, vezmeme si rybářské holinky.“ Nastává chaos. „Kde mám baterky do foťáku?“ „Kam jsi dal pilku a sekerku?“ „Tak pojď, už bychom měli jet.“ A tak dále a tak podobně. Nakonec ale vyjíždíme. Necháváme auto pod hrází rybníka, nasoukáme se do holinek, batohy hodíme na záda a jdeme.
Bažiny a tunely
Pomalu postupujeme kolem rybniční stoky. Foťák mám pohotově, protože minule jsme tu narazili na stádo divokých prasat v pravé poledne. Všude kolem jsou neprůchodné bažiny zarostlé vrbami. Keře prorůstají jeden do druhého a tvoří neprostupný prales. Místy se dá prolézat jen tunely divočáků. A nakonec musíme ještě přebrodit záliv rybníka. Od minule ale voda pekelně stoupla. I ve vysokých holinkách jen tak tak stačíme.
Přicházíme k fotopasti. Je umístěna na malém ostrůvku pevné půdy uprostřed bažin, kde roste několik dubů. Tady mají divočáci svou postel. Alespoň si to myslíme. Otvíráme fotopast. „Baterky ještě jedou.“ „Tak to je super, je tam něco?“ Kryštof listuje natočenými videi. „Jo a budeš koukat!“ „Tak ukaž.“ „Ne, až doma v počítači, musíme šetřit baterie.“ Dobrá tedy, bude to překvapení. Vyměňujeme kartu ve fotopasti a přendaváme ji blíž k hromadě suché trávy, kterou si sem divoká prasata nanosila. Vracíme se. Postupujeme zvolna po východní straně zálivu. Voda pod holinkami rytmicky šplouchá. Najednou se ozve pronikavý hvizd, mihne se modrý pták a na vrbě kousek od nás se usadí ledňáček.
Opeřený rybář
Instinktivně ztuhneme. Pták poposedává na větvi a rozhlíží se po hladině pod sebou. Nás si vůbec nevšímá. Nedivil bych se, kdyby nás považoval za dva pařezy. Pomalu, centimetr po centimetru zvedám foťák. Zaostřuji, fotím. Ledňáček natáhne krk, zhoupne se a už padá dolů jako kámen. „Plesk!“ Na vteřinku mizí pod hladinou a vzápětí se vynořuje s rybkou v zobáku. Kapky vody na jeho křídlech září jako perly. Ani si nesedne a letí pryč. Rozvlněná hladina se pomalu uklidňuje. „Tak to bylo hustý!“
4000 km dlouhá cesta
Vystupujeme z vody na břeh a pomalu se vrbovou džunglí vracíme k autu. Shora se ozve kvílivé kejhání. Zvedáme hlavy. „Zimní husy, tam, letí od východu.“ Kryštof má lepší oči, kampak se na ně hrabu já se svými brýlemi. Klín běločelých hus se k nám pomalu blíží. Letí ve velké výšce. V hledáčku fotoaparátu vidíš, jak šedá křídla mocně a neúnavně mávají. Celé tělo ptáka se od hlavy k ocasu rytmicky vlní. Je jich určitě dvě stovky, možná víc. Tyhle husy k nám přilétají až z dalekého poloostrova Tajmyr. To je přes čtyři tisíce kilometrů daleko! Přezimují u nás, pasou se na lukách a na osení. Na jaře se potom vrací domů do arktické tundry, kde hnízdí.
Moc rychlé kachny
Ještě jsme neušli ani sto metrů a ze stoky před námi vzlétají nějaké podivné kachny. „To jsou morčáci, foť.“ „Já vím, pracuju na tom.“ Kachny jsou rychlé. Chviličku zaváháš a už jsou tak daleko, že nemá cenu fotografovat. No, snad jsem to stihnul. Morčáci jsou rybožrouti. Skvěle se potápí a jejich způsob lovu trochu připomíná kormorány. V zobáku mají zpětné háčky, aby jim ulovené ryby nevyklouzly.
Už bez dalších příhod přicházíme k autu. Doma stahujeme videa z fotopasti do počítače. „Super, tak tohle jsem ještě neviděl.“ Podařilo se nám natočit divočáky, jak si stelou postel ze suché trávy a rákosí a pak si do ní lehnou a spí.
Mrzli jsme, brodili jsme se bažinou a studenou vodou, ale stálo to za to. Příroda nám odhalila zase jeden malý kousek ze svého nekonečně pestrého života. Tak na shledanou příště!
