Plemena ovcí a koz, která jsou určená především k produkci vlny, se označují jako vlnařská. Zní to zvláštně, ale stejný výraz bychom mohli použít i pro psa, kterého chovali Indiáni ze severozápadního pobřeží Severní Ameriky.
Dobří hospodáři indiáni
Chov psů pro vlnu byl rozšířený hlavně mezi kmeny takzvaných pobřežních Sališů, kteří obývali kanadskou provincii Britská Kolumbie a americké státy Oregon a Washington. Jakkoli máme z dobrodružných příběhů vžitou představu statečných indiánských válečníků, Sališové byli hlavně pečliví hospodáři, kterým záleželo na budování majetku.
Stavěli velké domy z prken ze dřeva stromu zeravu obrovského, ve kterých mohlo žít i několik desítek lidí. Z rákosu splétali košíky a matrace. Na svých územích udržovali uměle vytvořené louky, které sloužily jako přirozená „zásobárna“ zvěřiny. Pěstovali zeleninu, sbírali žaludy a lovili ryby, korýše i vodní ptáky.
Ztracené psí plemeno
Psí vlnu Sališové používali k výrobě různých tkaných předmětů včetně pokrývek s krásnými složitými vytkávanými vzory, které se zachovaly v muzeích. Pokrývky měly nejen praktický, ale i obřadní a duchovní význam. Psi, z jejichž srsti pocházely, byli zřejmě ceněnými členy rodiny.
Jinak jsme toho o nich moc nevěděli – snad jen to, že byli huňatí a měli bohatou podsadu (jemnou spodní srst, která zvířatům slouží jako tepelná izolace) vhodnou ke spřádání textilních vláken. Pobřežní Sališové je sice stříhali na vlnu celá tisíciletí, ale v polovině 19. století začala vlnařská tradice upadat. Psi postupně vymizeli a plemeno nakonec úplně zaniklo.
Jediná kožešina
Kromě pokrývek tkaných ze psí vlny se ale naštěstí zachovala jedna jediná kožešina, která pochází z indiánského vlněného psa. Dokonce víme, jak se jmenoval: Mutton. Jeho páníčkem se po roce 1850 stal americký přírodovědec a etnograf George Gibbs, který studoval kulturu a jazyky původních obyvatel Ameriky.
Když v roce 1859 Mutton uhynul, nechal poslat jeho staženou kůži do tehdy nově vznikajícího muzea Smithsonian, v jehož sbírkách se nachází dodnes. Na její existenci se ale na dlouho zapomnělo. Teprve v roce 2021 se jejímu zkoumání začala věnovat molekulární bioložka Audrey Linová a antropolog Logan Kistler, kteří nedávno zveřejnili výsledky své studie.
Přečtený genom
Z kůže vědci získali DNA, v DNA přečetli genom. Z celkem 11 tisíc analyzovaných genů jich bylo 28 přímo spojených s produkcí srsti vhodné ke zpracování na vlnu. Mezi nimi je gen, který podmiňuje kudrnatou srst u jiných psích plemen, a gen, který se vyskytoval u mamutů srstnatých.
Také se ukázalo, že saliští vlnění psi si byli blízce příbuzní s jinými psy, které v dobách před evropskou kolonizací chovali obyvatelé Britské Kolumbie a Newfoundlandu. Od jiných plemen se však oddělili už před 5000 lety a dále se s nimi ani s nově dovezenými evropskými psy nekřížili.
Potvrzuje to, že indiánští chovatelé velmi dbali na genetickou čistotu plemene. Své vlněné psy drželi v ohradách nebo na ostrovech, kam jiní psi neměli přístup.
---
Psí vlna dnes
Textilní vlákno ze psích chlupů je možné upříst ze srsti, která je alespoň 4 cm dlouhá. Psí vlna je údajně 8krát hřejivější než ta ovčí. A pokud se k její výrobě nepoužijí ostříhané, ale vyčesané chlupy s podsadou, nebude škrábat, ale bude příjemně měkká. U nás se komerčně nevyrábí, v jiných zemích se k tomuto účelu v současnosti používají například chlupy bílého severského plemene samojed, který se svým vzhledem indiánskému vlněnému psu docela podobá.
