Malé žirafí růžky. Dlouhé „šavle“ antilop přímorožců. Elegantně prohnuté rohy gazel. Zatočené rohy beranů ovcí tlustorohých. Kupředu trčící rohy býků. Paroží sobů s tenkými výběžky. Široké lopatovité paroží losích samců.
Ozdoby, které si přežvýkaví sudokopytníci nosí na hlavě, jsou extrémně rozmanité, navíc rozeznáváme čtyři různé typy: rohy, parohy, růžky žiraf a pak ještě rohy amerických antilop vidlorohů, pro které ani neexistuje české jméno. Více si o nich přečtete v ABC 134/2023 na straně 44, teď nás ale zajímá něco jiného – jejich evoluční původ. Tedy to, kde je kopytníci během desítek milionů let svého vývoje vlastně vzali.
Rohy a parohy: Zbraň i paráda
Rohy, parohy a růžky nosí na hlavě přibližně 170 druhů žijících přežvýkavců a nosilo je i množství dalších, dnes již vymřelých druhů. Jejich funkce je podobně rozmanitá jako vzhled. Slouží k získávání potravy, jako prostředek obrany proti predátorům i jako soubojová zbraň v zápasech o samice. A také jako vizuální prvek, který vypovídá jak o příslušnosti k určitému druhu, tak o stáří a fyzické kondici svého majitele.
Navzdory významu rohů, růžků a paroží vědci kvůli nedostatku fosilních nálezů zatím nevěděli, jestli tyto hlavové výrůstky v evoluci vznikaly nezávisle u různých skupin přežvýkavců, nebo jestli je jeleni, bizoni, žirafy a další rohatí či parohatí přežvýkavci zdědili od jednoho společného předka.
Tajemství odhaleno: Stejné buňky
Jak už se v současné době stává, jasněji do celé té rohaté problematiky vnesla genomická studie. Vědci z Amerického přírodovědného muzea zkoumali, jaké geny se aktivují v různých fázích vývoje rohů a parohů. Zjistili přitom, že v embryu se rohy kupodivu nezakládají ze stejné vrstvy jako kosti lebky. Skutečným místem jejich původu je vrstva buněk, ze které se formuje budoucí obličej. A že z těch samých buněk vznikají i parohy.
Naznačuje to, že bez ohledu na to, jak moc se rohy a parohy liší, jejich evoluční původ je stejný. Mnohem spíš to také podporuje teorii, podle níž jsou dědictvím po společných předcích, že tu, že rohy a parohy vznikaly nezávisle na sobě. Rohatou problematiku bychom tak mohli uzavřít citátem ze starého českého filmu Limonádový Joe: Ať padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina!
Rohy vs. parohy
Čtyři do počtu:
Rohy
Základ rohu tvoří výběžek čelní kosti, který nese dutou strukturu z rohoviny. Rohovinu tvoří bílkovina keratin, ze které jsou i zvířecí chlupy, naše vlasy nebo drápy a nehty. Rohovina přirůstá odspodu, proto má například starý beran tlustší rohy než mladý. Také roste rychleji než kostěný podklad, špička rohovinového toulce tak může špičku kostěného výběžku přesahovat až o desítky centimetrů. Roh zvířeti musí vydržet až do smrti – pokud se ulomí nebo jinak poškodí, nový nenaroste.
Parohy
Jsou uvnitř plné a tvoří je kost. Každý rok vyrostou znovu z takzvaných pučnic, které jsou na čelní kosti. Během růstu jsou zpočátku měkké a kryté kůží, která je vyživuje, ale odspodu se mění na chrupavku. Do té se zabudovávají minerální látky a z chrupavky se stává kost. V tu chvíli kožní obal odumře a odlupuje se.
Kostěné paroží samci využívají hlavně k soubojům o samice. Jakmile sezona páření skončí, kost v pučnici zeslábne. Paroh pak může vlastní vahou nebo po nějakém nárazu upadnout. Parohy přirůstají jenom na špici. Na rozdíl od rohů proto netloustnou, ale tvoří postranní výběžky, kterým se říká výsady.
Osikony
Malým růžkům na lebkách žiraf a okapi se říká osikony (z anglického ossicones). Tvoří je výběžky čelní kosti potažené kůží i s chlupy. U mláďat jsou chrupavčité, v tvrdou kost se změní až během dospívání. U žiraf mají osikony samci i samice, u okapi rostou pouze samcům.
„Pronghorny“
Nejméně známý typ hlavové ozdoby přežvýkavců jsou růžky amerických antilop vidlorohů. Vidloroh se v angličtině řekne pronghorn, růžky jsou pronghorns. V češtině jméno nemají, budeme jim tedy říkat „pronghorny“. Jejich vidlicovitě rozvětvené rohy tvoří výběžek kosti, který stejně jako u žiraf pokrývá kůže. Na rozdíl od osikonů se ale kůže „pronghornů“ mění v keratinovou pochvu, která každoročně odpadává a zase narůstá.
