Hrabáč kapský (Orycteropus afer) je jedno z nejzvláštnějších zvířat na světě. Je to „živá zkamenělina“: Nejstarší zástupci řádu hrabáčů (Tubulidentata) se na Zemi objevili před 65–70 miliony lety a během následujících 60 milionů let se vyvinuli v obrovské množství druhů. Před 5 miliony lety ale začali vymírat a do dnešních dnů přežil jen jediný druh – zmíněný hrabáč kapský.
Hrabáči jsou noční tvorové
Dnes hrabáči obývají téměř celou subsaharskou (tj. jižně od Sahary) Afriku – a právě díky tomuto rozsáhlému areálu rozšíření je vědci v červeném seznamu ohrožených druhů dosud považují za málo dotčený druh.
Jenže hrabáči jsou noční tvorové a navíc samotáři, kteří žijí rozptýleně na rozsáhlém území. Studovat jejich populaci je proto obtížné a mnohé údaje o jejich současném stavu chybí. A nedávné výzkumy naznačují, že jejich situace zdaleka není tak růžová, jak by se mohlo zdát. Hrabáči nečelí jen úbytku životního prostředí a přímému lovu lidmi, ohrožují je i klimatické změny.
Žrouti mravenců a termitů
Ke zvláštnostem hrabáčů patří jejich potravní specializace – živí se výlučně mravenci a termity. Jsou k tomu vybaveni dlouhým lepkavým jazykem podobným jazyku mravenečníků a mohutnými zahnutými drápy na předních končetinách, které jim neslouží jen k hrabání, ale roztrhnou jimi i nejpevnější termitiště.
Den tráví hrabáči v úkrytech, většinou ve vlastnoručně (vlastnonožně) vyhrabaných norách, a na lov vycházejí až v noci, kdy je chladněji. Aby získali z potravy dostatek potřebné energie, musí během každé lovecké výpravy spolykat kolem 50 tisíc hmyzích tělíček.
Problém: Změna zvyků
A tady začíná jejich problém. Oteplování spojené s úbytkem dešťů a vzrůstajícím suchem znamená usychání vegetace, na které jsou mravenci a termiti závislí. Hrabáči proto začínají trpět nedostatkem potravy.
Již v předchozích výzkumech vědci zjistili, že kvůli suchu mění své zvyky. Aby šetřili energií nutnou k udržení stálé tělesné teploty, začínají za potravou vycházet ve dne, což s sebou nese řadu nových problémů. Suchá období tak přežije jen zlomek původní populace.
Nová metoda
V posledním výzkumu vědci z Oregonské státní univerzity zjišťovali, jak zvýšená teplota a prodloužená období sucha ovlivňují pohyb a rozptyl hrabáčů v přírodě. Aby do svého výzkumu zahrnuli co největší oblasti jižní Afriky, poprvé použili zcela novou metodu: Nehledali samotná zvířata, ale jejich trus, ze kterého je možné v laboratoři získat genetické informace každého jedince.
Na lovu trusu
Sběr hrabáčího trusu není snadný. Nejen kvůli jejich samotářskému způsobu života a rozsáhlým teritoriím, ale také proto, že hrabáči svůj trus zahrabávají. Vědci se proto zaměřili na sledování stop hrabáčů a hledání jejich obvyklých stezek.
Podařilo se jim tak získat 253 vzorků, které patřily 104 jedincům žijících v několika od sebe vzdálených lokalitách jižní Afriky. Pro srovnání ještě sesbírali vzorky z jedné severnější oblasti v Keni.
Rozpad populací
Výsledky výzkumu vědce nepotěšily, přestože byly očekávané. Ukázalo se, že sucho a s tím související nedostatek potravy tvoří nepřekonatelné bariéry mezi jednotlivými populacemi hrabáčů. Hrabáči nemohou při hledání partnera migrovat do vzdálenějších oblastí, a tak se páří s jedinci ze stále stejné populace.
Podle výsledků tohoto výzkumu dnes žijí v jižní Africe tři populace hrabáčů, které se od sebe začínají geneticky vzdalovat a od nichž se liší i populace z Keni. Vzájemná izolace pak vede k dalšímu snižování jejich genetické variability a následně i nepříznivým genetickým změnám, které oslabují životaschopnost populace.
Nejistá budoucnost
Vzhledem k dlouhodobým předpovědím je téměř jisté, že se suchá období v jižní Africe budou prodlužovat, vědci proto chtějí ve svém výzkumu pokračovat. Výsledky jejich výzkumu budou pro příští generace hrabáčů klíčové, protože umožní ochranářům přijmout vhodná opatření, která zabrání dalšímu tříštění populací, a tedy i pokračující ztrátě jejich genofondu.
Deštníkový druh:
Zvířata s nejdůležitější rolí v ekosystému
Hrabáči samozřejmě nenosí žádné deštníky, tímto odborným termínem se označují druhy, které hrají důležitou roli v ekosystému a na jejichž přežití závisí i přežití mnoha dalších organismů. A právě takovým je hrabáč.
Mravenci a termity se živí celá řada menších živočichů, kteří se ale bez pomoci silných drápů k potravě nedostanou. Využívají proto již rozbitá mraveniště a termitiště a přiživují se na zbytcích hrabáčí hostiny.
Obrovský význam má i schopnost hrabáčů hrabat hluboké nory a doupata (vzhledem k velikosti hrabáčů nejde o žádné malé podzemní komůrky). Ta po opuštění skýtají úkryt a ochranu před horkem či nepřáteli obrovskému množství živočichů, kteří sami hrabat nedovedou – od drobných bezobratlých přes plazy a obojživelníky až po celou řadu menších i větších savců.
Hrabáči v Česku:
Začalo to v Zoo Praha
S chovem hrabáčů u nás začala pražská zoo, a to už v roce 1979. Jako první přišly do zoo dvě samice – Bojsa a Nebojsa. Po úhynu Nebojsy získala Zoo Praha samce Tátu, který pocházel z volné přírody z Namibie.
Táta se stal otcem deseti mláďat, to první se narodilo hned rok po jeho příchodu do zoo v roce 1987. Odchovat se však podařilo pouze dvě mláďata. Současný chovný samec Draco je vnukem Táty a synem prvního u nás narozeného hrabáče. Se samicí Kvídou zplodil sedm mláďat, z nichž se čtyři podařilo odchovat.
Rekordmanka Pieta
Drako s Kvídou ale nejsou jediní pražští hrabáči. Protože Drako prokázal, že je velice plodným otcem, přicestovala v červnu 2023 do pražské zoo mladá hrabáčí samička Sabi. Měla by v chovu nahradit Kvídu, která už je starší a chovatelé jí chtějí již dopřát odpočinek.
V zázemí pak spokojeně žije hlavní pražská rekordmanka. Hrabáči se běžně v lidské péči dožívají kolem 20 let, ale samice Pieta tento věk dalece překonala. S věkem 32 let je dnes úplně nejstarším žijícím hrabáčem na světě.
Další úspěchy
Pražská zoo není jediná, které se podařilo mláďata hrabáčů odchovat. Od roku 2014 chová hrabáče Safari Park ve Dvoře Králové. Jejich samice Skyla jim nadělila k loňským vánocům vzácný dárek – 27. 12. 2023 přivedla na svět své již čtvrté mládě, které k velké radosti chovatelů potěšitelně přibývá na váze.
A v témže roce v dubnu se z již druhého narozeného a odchovaného mláděte radovali také v zoo Olomouc. Matkou obou olomouckých mláďat je samice Nyota, která se v roce 2016 narodila v pražské zoo.
