V těchto měsících si připomínáme velmi významné dvousté výročí vědeckého objevení dinosaurů. Fosilie druhohorních plazů byly samozřejmě známé a pravidelně objevované již o staletí a tisíciletí dříve, teprve ve zmíněném roce ale byla tato skupina oficiálně rozeznána tehdejší vědou.
První dinosaurus na scéně
Dne 20. února 1824 představil reverend a geolog William Buckland šokovaným členům Geologické společnosti v Londýně obřího „ještěrovitého“ plaza ze Stonesfieldu. Nekompletně dochovaným fosiliím tohoto pradávného jurského dravce přidělil jméno Megalosaurus („velký ještěr“) a vlastně tak uvedl dinosaury do dějin vědy. Jméno dinosaurus ale tehdy ještě známé nebylo, zavedl ho teprve o 18 let později jiný britský přírodovědec, Sir Richard Owen.
Obří ještěrky
Buckland i jeho současníci samozřejmě nemohli mít o dinosaurech správnou představu – ostatně znali je zatím jen z izolovaných a fragmentárních objevů. Megalosaurus měl mít podobu asi 12 metrů dlouhého ještěra podobného jakémusi obřímu varanovi. Podobně se uvažovalo také o druhém vědecky popsaném dinosaurovi, kterým byl býložravý Iguanodon.
Nepovedená zvířata
Vědci v polovině 19. století už zaznamenali, že dlouhé kosti končetin dinosaurů jsou vzpřímené a umožňovaly svým původcům aktivní a energeticky úsporný pohyb (na rozdíl od do stran vybočených nohou současných plazů), nedokázali však tuto zajímavou skutečnost docenit. Až na výjimky se pak dinosauři stali na dalších 150 let neoprávněně symbolem hlouposti a neschopnosti přizpůsobit se. Byli také pokládáni za jakési ikony evolučního neúspěchu.
Pokrok dvou století
Za 200 let, po které již věda dinosaury zkoumá, byly z hlediska pochopení této skupiny učiněny ohromné pokroky. Dnes již známe téměř 1500 druhů druhohorních dinosaurů a jejich fosilie byly objeveny prakticky na všech kontinentech.
K jejich výzkumu využíváme nejmodernější technologie a díky nim získáváme o dinosaurech tak detailní a fascinující informace, jakými jsou původní barva opeření nebo kůže, textura pokožky a původní obrysy vnitřních orgánů i svaloviny, dokonce pak také stopy po původních kostních proteinech a molekule DNA. Jurský park sice zatím vytvořit nedokážeme (a to bude nejspíš platit i v budoucnosti), ale jedno je jisté -– William Buckland a jeho současníci by nad dnešním množstvím informací o dinosaurech nepochybně žasli.
