Každý málo početný druh, který obývá rozsáhlé území, musí vyřešit jeden logický problém: Jak spolu budou jeho příslušníci na dálku komunikovat, aby se mohli vzájemně setkávat a rozmnožovat se. V případě velryb je situace o to komplikovanější, že žijí v oceánech. Viditelnost ve vodě je špatná. Pachovou signalizaci ředí voda a kytovci navíc mají velmi slabý čich.
Co jim tedy zbývá? Zvuk.
Zpívající kytovci
V 70. letech minulého století byly objeveny velrybí písně, které vyluzují keporkakové, plejtváci a takzvané pravé velryby rodu Eubalaena. Nesou se na obrovské vzdálenosti a pro svou složitost a krásu se dočkaly velké popularity.
Až dodnes ale nikdo přesně netušil, jak tyto písně velryby vlastně dokážou produkovat. Věděli jsme pouze to, že zvuky vycházejí z jejich hrtanu –- orgánu uloženého v hrdle, který obsahuje naše hlasivky.
Kytovci byli původně suchozemskými savci, jejich hrtan byl hrtanem suchozemského tvora. Že si s ním pod vodou moc nezazpíváte, ví každý, kdo někdy pod vodou otevřel pusu, zkusil vydat nějaký zvuk a zakuckal se. Velrybí hrtan proto během evoluce prošel docela dramatickou proměnou.
Velryby na suchu
K vyřešení záhady velrybích písní nyní napomohly jinak smutné události – uváznutí a úhyn kytovců na pobřeží Dánska a Skotska. Orgány velryb se rychle rozkládají, ale díky rychlému zásahu se podařilo vyoperovat hrtany tří druhů: keporkaka, plejtváka malého a plejtváka sejvala.
Když mezinárodní tým vědců zkoumal jejich anatomii, našel na zadní straně hrtanu tukový „polštářek“, na který tlačí dvojice chrupavek spojených do tvaru U. Když velryba vytlačí vzduch z plic, polštářek začne vibrovat. Výsledkem je produkce zvuku o velmi nízkých frekvencích, který se vodou šíří na velkou vzdálenost.
Zpívající velryba zároveň dokáže uzavřít dýchací cesty a vzduch v nich recyklovat. Z plic se dostává do speciálních vaků, které jsou opět součástí hrtanu, a z nich je vytlačován zpět do plic. Tato anatomie jim dovoluje pod vodou vydávat zvuky a nevdechovat přitom vodu.
Na stejných frekvencích
Jedinečný hrtan velrybám po desítky milionů let sloužil dobře, v poslední době se ale stává jejich prokletím. Důvodem není nic jiného než lidská činnost. Vědci totiž zjistili, že frekvence zvuků, které vydávají velryby, je omezená na max. 300 Hz. Ke vší smůle tak leží ve stejném pásmu jako frekvence, které pod vodou šíří motorová plavidla.
Pro velryby je toto zvukové znečištění velmi nebezpečné. Hluk lodí je nejen stresuje, ale také může přebíjet a narušovat jejich vlastní komunikaci. Narušená komunikace zase může negativně poznamenat společenský život a rozmnožování. A to pro už tak ohrožené velryby vůbec není dobrá zpráva.
Rozdělení kytovců:
Kosticovci a ozubení
Kytovci vznikli před asi 50 miliony lety, o něco později se rozdělili na dvě velké skupiny. Ozubení (modrá), mezi které patří sviňuchy, delfíni a kosatky, ale také obrovští vorvani, využívají k lovu zuby a k produkci zvuku využívají speciální orgán umístěný v nose. Kosticovci (zelená) zuby nemají, potravu cedí z vody skrze zvláštní rohovité útvary kostice a zvuk vytvářejí v hrtanu.
