29. dubna 2025 • 09:09
Někomu se líbí spíš lev, jinému tygr. Když ale někomu ukážete sněžného levharta, můžete se vsadit, že ho prohlásí za vůbec nejkrásnější velkou kočkovitou šelmu. Sněžný levhart neboli irbis totiž vypadá tak nějak snově. Jako z fantasy. Záhadně. A záhadný skutečně je.
Dobře utajená kočkovitá šelma
Irbis (Panthera uncia) obývá pohoří střední Asie, kde se zdržuje v nadmořské výšce 2000 až 6000 metrů. Má obrovská teritoria a jeho šedobéžová srst dokonale splývá se skalnatým povrchem, takže bývá prakticky neviditelný. To vše zoologický výzkum irbise dost znesnadňuje.
A se zkoumáním historie jeho druhu je to ještě horší, protože až dosud neexistovaly téměř žádné fosilní nálezy pravěkých sněžných levhartů. Vědci se tak mohli dlouhou dobu jen dohadovat, kde se nejkrásnější kočka vlastně vzala a jak se vyvíjela do své současné podoby.
Příbuznost s tygrem
Molekulárně genetické studie tentokrát také nebyly příliš nápomocné. Ačkoli je irbis napohled ze všech velkých koček nejpodobnější levhartům skvrnitým (Panthera pardus), jeho nejbližšími příbuznými jsou zřejmě tygři. Vývojové linie těchto dvou velkých koček se od sebe oddělily asi před 3 miliony lety.
Stavba těla, chování a způsob života se ovšem u tygrů a sněžných levhartů výrazně liší. Samotná molekulární genetika proto dost dobře nevysvětluje, jak irbis přišel ke svým jedinečným přizpůsobením, jako je dlouhý ocas, velké tlapy nebo výrazně zakulacená lebka a silné čelisti se zuby, které jsou na průřezu téměř kulaté.
Kořist z posilovny
Z výše uvedeného logicky vyplývá, že pokud chceme poznat evoluci sněžných levhartů, bez fosilií se neobejdeme. Byl si toho vědom i mezinárodní vědecký tým, který shromáždil velký počet fosilií levhartů skvrnitých z Evropy a Asie. A mezi nimi se vědcům podařilo identifikovat fosilie pěti irbisů, kteří žili před méně než jedním milionem let.
Vědci je od levhartů rozlišili na základě několika unikátních prvků. Levharti skvrnití jsou stavěni tak, aby byli schopni ulovit rychlou a hbitou kořist v částečně zalesněném terénu. Irbisové se naproti tomu přizpůsobili lovu v horském prostředí, kde jsou býložravci robustně stavění a svalnatí. Silné čelisti a mohutné tlapy jsou uzpůsobené k tomu, aby dokázali strhnout k zemi a zdolat i takovou kořist.
Sněžní dobývají nová území
Ze sněžných levhartů se ale stali dobyvatelé hor a velehor i díky vylepšenému binokulárnímu vidění (vidění oběma očima současně, umožňuje vnímat hloubku prostoru), úpravě spánkové kosti pro lepší sluch, silnějším končetinám, které tlumí dopad prudkých skoků a dlouhému ocasu, který slouží jako pokrývka proti chladu i k vyrovnávání rovnováhy při skocích a prudkých změnách směru.
Důležité bylo i zakulacení lebky a zkrácení čenichu, aby se lépe ohříval chladný vzduch. Tato přizpůsobení se u sněžných levhartů vyvíjela během čtvrtohor, a to zejména v chladnějších obdobích doby ledové. A právě tehdy sněžní levharti vyrazili dobýt nová území.
Směr Evropa
Ze svých domovských Himálají se pravěcí irbisové vydali do centrální Číny. To nás asi zase tak moc nepřekvapí – je to koneckonců relativně blízko. Dost nečekaný je ale další, tentokrát západní směr putování sněžných levhartů, který je zavedl na Pyrenejský poloostrov.
V roce 2000 amatérský lovec fosilií objevil v jeskyni Manga Larga v Portugalsku zachovalou levhartí lebku. A jak se nyní ukázalo, tato lebka nepatří levhartu skvrnitému, ale evropskému příslušníkovi evropské linie sněžných levhartů. Další evropský nález irbise pak pochází z francouzské jeskyně Arago.
Led otevřel cestu
Před 900 tisíci lety se zintenzivnil proces zaledňování Eurasie, což vedlo ke vzniku nových otevřených prostranství. Právě díky nim se sněžní levharti mohli vydat do Francie a na Pyrenejský ostrov, kde zřejmě žili ještě před 40 tisíci lety.
Naznačuje nám to dvě věci. Za prvé, že se s nimi možná ještě mohli potkat první moderní lidé, kteří právě tou dobou přicházeli do Evropy. A za druhé, že současní sněžní levharti možná mají v době klimatických změn větší šance na přežití, než se zatím zdálo.
Sníh není nutný
Až dosud jsme byli přesvědčeni, že pro zachování irbisů je klíčový sníh a vysokohorské prostředí. Jenže ve světle fosilních nálezů z Evropy a střední Číny se zdá, že mnohem víc sněžným levhartům záleží na otevřeném skalnatém terénu s příkrými srázy. Jinými slovy, sněžní levharti nezbytně potřebují hory, ale nemusí mít nutně také sníh a extrémní nadmořskou výšku. A to je pro zachování nejkrásnějších koček docela dobrá zpráva.
Irbis:
Huňatý atlet
Velké i malé kočky mají pružnou páteř a silné končetiny, které z nich dělají skvělé skokany. Irbis je ale na absolutním vrcholu. Pokud se potřebuje vyšvihnout na skalní výběžek, zvládne až desetimetrový skok do výšky. Při lovu často číhá na vyvýšených místech a ke kořisti se připlíží tak blízko, jak to jen jde. Potom ovšem vyrazí skoky, jejichž délka dosahuje 6 až 7, výjimečně i 9 metrů. Svou délku těla tak překonají přibližně šestkrát.
A co víc, takto vydrží kořist pronásledovat i na vzdálenost 300 metrů. Maximální rychlost irbise přitom dosahuje asi 58 km/hod. Pokud kořist dohoní, zlomí jí vaz nebo ji zardousí stiskem čelistí. Pak kořist odtáhne do úkrytu, kde se v bezpečí z jednoho velkého úlovku může živit týden až deset dní.
Irbis na lovu
Kořist irbise je obvykle stejně velká nebo až třikrát větší, než je on sám. Ačkoli tyto kočky uloví i hlodavce, zajíce a hrabavé ptáky, nejčastěji se zaměřují na horské kopytníky, jako je nahur modrý, ovce argali, kozorožec sibiřský, takin nebo prase divoké. V bezpečí před irbisy se mohou cítit pouze dospělí jaci a velbloudi. Při nedostatku přirozené kořisti mají irbisové sklon plenit stáda hospodářských zvířat a koní, což je vystavuje riziku konfliktů s místními pastevci.
