Když jsem poprvé spatřila kapybaru (bylo to samozřejmě v zoologické zahradě, a ne v Jižní Americe, která je jejich domovem), byla jsem dost překvapená. Člověk si může přečíst, že jde o hlodavce, tedy zvíře příbuzné našim myším, veverkám, křečkům ap., který je velký téměř jako domácí prase, představivost ale v tomto případě selhává - s hlodavcem si prostě tak obří rozměry nespojujeme.
Však také zcela neškodné a poměrně bezbranné kapybary mají ve své domovině jen málo nepřátel, uloví je pouze ti největší dravci - krokodýli, anakondy nebo jaguáři. Menší šelmy nebo draví ptáci se mohou nanejvýš odvážit na zatoulané mládě, ale ani to nepředstavuje snadný úlovek.
Kapybara je ve vodě jako doma
Kapybary (Hydrochaeris hydrochaeris) žijí ve společenstvích - ve skupinách o deseti až třiceti zvířatech - a některé zvíře je téměř vždy na stráži.
Pokud se blíží nepřítel, stráž své druhy varuje a celá skupina se rychle ukryje v tom nejlepším a nejbližším úkrytu - pod hladinou vody. Téměř nikdy se nesnaží uprchnout do křoví nebo husté vegetace, kde by je lovec přece jen mohl dostihnout.
Mláďata, která se drží v blízkosti dospělých, jsou hned od narození osrstěná, vidí a dovedou plavat stejně dobře jako dospělí, což znamená velmi dobře. Zavalité a krátkonohé kapybary vypadají na souši velmi nemotorně, ale ve vodě jsou překvapivě rychlé a obratné a pod vodou vydrží až deset minut. Často proto uniknou i lovci, který je ve vodě také jako doma - krokodýlovi nebo jaguárovi.
Rozzlobení farmáři
Jednoho nebezpečného nepřítele však přece jen mají. Je jím (jako v životě mnoha jiných zvířat) člověk. V tomto případě člověk - zemědělec.
Kapybary jsou totiž výluční býložravci a vzhledem ke své velikosti toho zeleného krmení spotřebují značné množství. Skupinky kapybar někdy využívají pastviny a klidně se popásají v blízkosti stáda krav, což kravám nijak nevadí, oba druhy se poměrně dobře snášejí. Ale chovatelé to vidí neradi, neboť tlupa kapybar představuje pro jejich dobytek významnou konkurenci.
Jindy zase skupiny kapybar, které nerozlišují mezi kulturními a divokými plodinami, zavítají na blízká pole a v klidu si pochutnávají na rýži, kukuřici či výsadbě melounů nebo cukrové řepy. Výsledek takové hromadné návštěvy nelze přehlédnout.
Rozzlobení farmáři proto pronásledují kapybary všemi způsoby. Ale statní hlodavci se jen tak nedají, pokud se jim zdá, že je farmáři příliš obtěžují, snadno změní své zvyky a z denních zvířat se stanou noční lupiči, kteří se na pole vydávají pod rouškou tmy.
Život ve skupině
Dny tráví kapybary až příkladně mírumilovným způsobem. Ráno se dlouho sluní, během dne se popásají, když se moc oteplí, ukrývají se v chladivé vodě.
K dlouhodobému pobytu ve vodě jsou dokonale vybavené. Nejen že mají zmíněné plovací blány, ale mají také velmi řídkou srst, která ve vodě zplihne a nebrání pohybu, na souši zase zvířata rychle oschnou.
Stavba hlavy jim umožňuje podobně jako hrochům ukrýt se pod hladinou a nad vodu vyčnívají pouze nozdry, oči a uši. Přímo ve vodě se také často popásají, spásají různé vodní traviny, za velkou pochoutku považují vodní hyacinty.
Kapybaří mateřské školky
Svým mláďatům, kterých může být v jednom vrhu až osm, věnují kapybaří samičky velkou péči. Často se o mláďata stará víc samic - vznikají jakési kapybaří mateřské školky.
Společná péče o mláďata má několik výhod - víc samic snáze uhlídá a ochrání mláďata před nepřáteli, mladé kapybary se zase naučí společenskému cítění, které je důležité pro soudržnost skupiny.
Mírumilovnost přísně teritoriálních kapybar však jde stranou v okamžiku, kdy je třeba bránit tlupu nebo teritorium před vetřelcem - v tom případě se samci chovají vyloženě agresivně. Objeví-li se cizí kapybara na jejich území, zuřivě na ni zaútočí a souboj může v některých případech skončit těžkým zraněním nebo dokonce smrtí jednoho z bojovníků.
Místo pro kapybary
Kapybary mají jako všichni hlodavci velmi chutné maso, lidé je proto často loví pro potravu. Dokud je nezačali vybíjet farmáři, žilo po celé Jižní Americe takové množství kapybar, že představovaly pro obyvatelstvo chudých oblastí cenný zdroj potravy. O to cennější, že se kapybary, jako všichni hlodavci, velmi dobře množí - lov pro maso tedy jejich populaci nijak výrazně neohrožoval.
Dnes se ovšem v mnoha oblastech pase na místě kapybar skot, ze kterého místní obyvatelstvo nic nemá, a který navíc jako nepůvodní druh ničí zdejší přírodu mnohem víc než tlupy býložravých hlodavců.
Hustota populace
Kapybary žijí téměř v celé Jižní Americe - od Panamy až po severovýchodní Argentinu. Obývají především bažinatá místa, zdržují se kolem vodních toků či jezer, nepohrdnou ale ani menšími tůněmi či zátokami, zvláště když jsou hustě zarostlé nebo v blízkosti lesa.
Jsou velmi společenské, na lokalitě si však udržují určitý odstup, snad aby si při své žravosti nezničily zdroje potravy. Jejich rozptyl v krajině ovšem závisí na stavu vodní hladiny, začnou-li tůně či jezera vysychat, kabybary se stahují ke zbývajícím vodním plochám a jejich populace se kolem vod zahušťuje.
