Řekne-li se žralok, představí si každý okamžitě hrozivé čelisti obrovského žraloka lidožravého (Carcharodon carcharias), kterého navíc proslavil známý film Čelisti. V něm měl žralok téměř nadpřirozené vlastnosti: rozpoznával osoby, cíle-vědomě pronásledoval lodě svých nepřátel a mstil se lidem.
Žralok jako z filmu Čelisti
Jisté je, že žraloci se jeví jako teritoriální zvířata, a proto se často vracejí na stále stejná místa. Tím také dochází k opakovaným útokům na lidi, neboť žralok si dobře zapamatuje určitý typ kořisti a pak ji znovu vyhledává.
Na druhou stranu lze jen těžko předpokládat, že si žralok vtiskne do paměti určité osoby, které bude cílevědomě pronásledovat. Není ani schopen z místa vyskakovat do výšky, aby stahoval lidi z paluby (přestože hlavu z vody pro lepší přehled skutečně vystrkuje).
Jeho velikost ve filmu Čelisti byla možná jen nepatrně nadsazená - žralok lidožravý neboli bílý skutečně dorůstá 6 - 8 m délky, ale na velké savce (a tedy i na člověka) začíná útočit, už když doroste zhruba tří metrů.
Pro člověka jsou ovšem nebezpečné i mnohem menší exempláře, byly zaznamenány případy smrtelných útoků, které měl na svědomí žralok dlouhý necelé dva metry.
Nejnebezpečnější druhy žraloků
Lidožravý, bělavý, dlouhoploutvý a tygří
Obavy ze žraloků jsou však poněkud nadsazené. Ze všech přibližně 350 současných druhů žraloků útočí na člověka jen několik - odhaduje se, že jich nebude více než 30 a i mezi nimi jsou druhy, které napadnou člověka spíš jen náhodou nebo v sebeobraně.
Za skutečně nebezpečné se považují především čtyři druhy, mezi něž patří i výše zmíněný a obávaný žralok lidožravý. Ten je o to nebezpečnější, že se vyskytuje v mírných vodách, tedy i v okolí Evropy, a může se proto objevit i ve Středozemním moři.
Žralok lidožravý ohromuje hlavně svou velikostí, ale za ještě nebezpečnější druh se považuje mnohem menší žralok bělavý (Carcharhinus leucas), který dorůstá necelých 3,5 m. Jeho domovem jsou totiž hlavně tropické a subtropické pobřežní vody, a navíc se vyznačuje tím, že se vydává vysoko po proudu řek.
Běžně se proto objevuje i hluboko ve vnitrozemí (v Amazonce byl zaznamenán až v Peru, ve vzdálenosti 3700 km od pobřeží), včetně velkých vnitrozemských jezer spojených s mořem.
Širé moře v celém tropickém pásmu je naopak domovem až čtyřmetrového žraloka dlouhoploutvého (Carcharhinus longimanus), který se sice běžně živí velkými druhy ryb, je však velice agresivní a útočí na menší lodě, na sítě a úlovky rybářů včetně ulovených kytovců, ale především je postrachem plavců, kteří se ocitnou na širém moři, např. při ztroskotání lodi.
Podobnou pověst, jako má žralok lidožravý, má i další obávaný obrovský lidožrout, žralok tygří (Galeocerdo cuvieri). Jeho samice bývají 5,5 m dlouhé a mohou vážit i přes dvě tuny (ověřený rekord drží samice ulovená v roce 1957, která měřila 7,4 m a vážila 3110 kg).
Žralok tygří je nebezpečný nejen pro svou velikost a všežravost, ale také tím, že se s oblibou zdržuje v přístavech, ústích velkých řek, v okolí velkoměstských nábřeží a pláží, vplouvá do lagun či přehradních nádrží.
Existují samozřejmě i mnohem větší žraloci než ti lidožraví, největší z nich, žralok velrybí (Rhiniodon tipus), může měřit až 18 m a žralok veliký (Cetorhinus maximus) bývá asi čtrnáctimetrový. Ale tito obři jsou kupodivu pro člověka zcela neškodní; živí se podobně nepatrnou kořistí jako kosticové velryby - nabírají do obrovské, široce rozevřené tlamy plankton, drobné ryby a krevety.
K těmto neškodným obrům patří i pozoruhodný, teprve v roce 1976 objevený žralok velkoústý (Megachasma pelagios), který filtruje potravu přes jakousi síť tvořenou vnitřní částí žaber. Tento žralok má v poměru ke své velikosti (dosud bylo uloveno jen několik exemplářů a všechny měřili kolem pěti metrů) obrovskou tlamu s množstvím droboučkých zubů.
Žraloci v ohrožení
Stejně jako ryby jsou i žraloci zdrojem cenného a žádaného masa, které začíná být v poslední době velmi oblíbené, neboť je výživné, dietní a obsahuje velmi málo cholesterolu. Všechny přímořské národy od pradávna žraloky pro maso lovily, ale jejich primitivní způsoby lovu a zpracování žraločího masa nijak žraločí populaci neovlivňovaly. V posledních desetiletích je však nahradil moderní průmyslový rybolov, navíc v mezinárodních vodách zcela nekontrolovaný.
Vzhledem k nedostatečné znalosti žraločích zvyků a jejich migrace, pomalému růstu a malému množství mláďat začaly některé druhy prudce ubývat, v určitých oblastech už jsou dokonce vyhubené. Zdálo by se, že to není na škodu, alespoň zmizí ono smrtelné nebezpečí z hlubin.
Jenže žraloci, a to i ti nejnebezpečnější, mají v celém mořském ekosystému své nezastupitelné místo (které mnohdy ještě ani neznáme). Vědci např. zkoumali vztah žraloků lidožravých a jejich hlavní kořisti - ploutvonožců a kytovců - v určité oblasti.
Žraloci zde udržují jejich populaci na určité úrovni - pokud je např. tuleňů málo, odplouvají a hledají jinou kořist, jakmile se však tuleni dostatečně rozmnoží, dávají přednost těmto savcům.
V případě, že by člověk obávaného žraloka vyhubil, neměli by tito rybožraví savci v moři přirozeného nepřítele a přemnožili by se. Tím by následně došlo k prudkému úbytku ryb, kterými se živí.
Smrtící čelisti
Zranění způsobená vlastním kousnutím bývají v důsledku anatomie žraločí tlamy, ostrých zubů a obrovské síly žraločích čelistí strašlivá.
Pružná lebka umožňuje zvednout rypec, čímž žralok rozevře tlamu do neuvěřitelné šířky - zároveň se tím vztyčí ostré trojhranné zuby, které jsou poměrně pružně uchyceny ve vazivové tkáni.
Spodní čelist slouží k zachycení kořisti, zuby v horní čelisti při prudkých pohybech hlavou působí jako pila a vykrajují z oběti obrovské kusy masa.
Svou úlohu má i mohutný stisk žraločích čelistí - přibližně třímetroví jedinci jsou schopni vyvinout při stisku tlak 3 tuny na 1 cm2 (sedmdesátikilový člověk stiskne čelisti silou 220 kg na 1 cm2). Velcí lidožraví žraloci mají tuto sílu minimálně dvojnásobnou, dosud to však nikdo nedokázal změřit.
Žralok si kořist vybírá
Pokud se jednou žralok rozhodne zaútočit na člověka, jen stěží ho od toho něco odvrátí, ale na druhou stranu je zajímavé, že jen málokdy mění cíl svého útoku. Vzhledem ke svým dokonalým smyslům přesně rozpoznává vyhlédnutou oběť mezi všemi okolními koupajícími se lidmi a opakovaně útočí jen na ni.
Pokud napadenému někdo přispěchá na pomoc, žralok si ho prakticky nevšímá, a utrží-li pomocník přesto nějaké zranění, jde většinou „jen“ o různé řezné rány a odřeniny o žraločí zuby, ostré ploutve a drsnou kůži.
Jak se rozmnožují žraloci
Samostatnou kapitolou je žraločí rozmnožování. Nejprimitivnější druhy kladou vajíčka - ta jsou ovšem značně velká, aby měl žraločí plůdek dostatek potravy, a bývá jich proto málo.
Většina druhů je vejcoživorodá - mláďata se vyvíjejí ve vajíčkách uvnitř těla matky a tam se také krátce před porodem vylíhnou. U některých druhů pak dochází k tomu, že nejrychlejší a nejvyvinutější embryo začne ještě v těle matky požírat své vlastní „pomalejší“ sourozence, takže se nakonec narodí jediné mládě.
Poslední způsob zrození žraloka je nejsložitější a připomíná vyšší živočichy: žraločí embryo se zpočátku živí žloutkovým váčkem, jakmile ho však spotřebuje, vytváří se placenta spojující rostoucí plod s matčiným tělem. Mláďata všech druhů jsou však okamžitě po příchodu na svět dokonale vyvinutá a samostatná.
