Divocí koně jsou odjakživa považováni za jakýsi symbol svobody a volnosti. Pro mustangy, divoké koně amerického Západu, to platí dvojnásob. Především proto, že jejich domovem jsou nekonečné severoamerické prérie, které představují volnost doslova bez hranic.
A pak - tito koně nejsou svobodní od prvopočátku, jsou to domácí koně, kteří si svou svobodu téměř „vybojovali“, museli se naučit přežít ve volné přírodě bez lidské pomoci, bez přikrmování, úkrytů před nepohodou i bez ochrany před přirozenými nepřáteli. Ale ke skutečné svobodě patří i ta nebezpečí.
Koně osidlovali Ameriku
V průběhu osídlování Severní Ameriky bylo do země dovezeno obrovské množství koní. Není divu, v té době byl kůň často jediným dopravním prostředkem a zároveň i jediným pomocníkem zemědělců na rozlehlých severoamerických pláních.
Neklidná doba však způsobila, že mnoho dovezených koní svým majitelům uprchlo, mnozí pak byli úmyslně (nebo i neúmyslně, např. ve válkách a bojích s indiány) ponecháni svému osudu.
Kůň je stádné zvíře, jednotlivci a malé skupinky uprchlých koní se postupně sdružovali do větších stád. A protože jsou to původně stepní zvířata, našli koně v severoamerických prériích podmínky velmi podobné svému dávnému domovu ve středoasijských stepích.
Stejně jako tam však to byl domov krutý: v létě je sužovala sucha a vedra, v zimě kruté mrazy. Přežili proto jen ti nejodolnější. Časem tak bez zásahu chovatelů vzniklo jakési nové plemeno divokých koní, které spojovala vytrvalost, rychlost a odolnost vůči drsnému podnebí, stejně jako nižší výška v kohoutku.
Mustang, pomocník indiánů
Prérijní indiáni se zpočátku jezdců na koních báli, ale rychle si zvykli a brzy také pochopili, jak je takový kůň užitečný. Naučili se mustangy lovit, krotit je a jezdit na nich. Na koních vyráželi do válek proti jiným kmenům i proti bělochům, ale koně jim pomáhali i v běžném životě.
Kočovné kmeny používaly koně k nošení či vlečení břemen, lovci se vydávali na koních na lov bizonů... Indiánští koně se od divokých mustangů nijak nelišili, pokud utekli, znovu se přidali ke svým divokým bratrům.
V důsledku postupného vyhlazování indiánů a jejich ústupu do rezervací, stejně jako v důsledku technického pokroku - vzniku železnic, později pak rozvoje automobilismu - ztráceli mustangové svůj význam jako jezdecká a pracovní zvířata. Ale z přírody nezmizeli. Ještě na počátku dvacátého století odhadovali přírodovědci, že jich na území Spojených států žije kolem jednoho milionu.
Symbol svobody
Bohužel, tento symbol svobodné Ameriky má jednu zásadní vadu - stáda mustangů obývají rozsáhlé pastviny a spásají trávu, která, podle mínění člověka, nepatří jim, nýbrž farmářům a jejich domácímu skotu...
Farmáři proto vyhlásili mustangům nemilosrdný boj - vybíjeli je a jejich maso používali jako krmivo pro psy. V současnosti žije ve volné přírodě Spojených států amerických asi 35 tisíc kusů mustangů a zhruba stejný počet ve státních rezervacích.
Zákon pro mustangy
Už v sedmdesátých letech se mustang dočkal zákonné ochrany, ale od vydání zákonů ke skutečné ochraně vede ještě dlouhá cesta. Zákon na ochranu mustangů (byl vyhlášen v roce 1971) má navíc obrovské množství odpůrců v řadách farmářů a chovatelů dobytka.
Ochránci přírody navíc bojují proti dávným tradicím, kdy se lov divokých mustangů považoval za sport. Bohužel, dnes se mustangové neloví proto, aby byli zkroceni a osedláni, ulovení koně putují na jatka, neboť jejich maso je v současné době ceněno jako mimořádná lahůdka.
Zpátky v divočině • Zdroj: Zoo Praha
Naštěstí mají mustangové kromě odpůrců i mnoho přátel, kteří se snaží pomocí tisku, rádia a televize přesvědčit veřejnost i vládu, že tento symbol svobodné Ameriky je svým způsobem jejím přírodním a zároveň i kulturním dědictvím, které je nutno zachovat pro budoucí generace.
Jejich práce není snadná, ochránit skupiny mustangů roztroušené po tak rozlehlém území vyžaduje obrovské úsilí, ale v posledních letech se zdá, že (alespoň někde) mustangové přibývají, přestože ona neomezená svoboda už pro ně není - ani v zemi neomezených možností - samozřejmostí.
Adoptujte mustanga
Lov mustangů má v Americe staletou tradici, zákon proto i dnes povoluje, aby si každý směl jednoho mustanga odchytit a takzvaně ho adoptovat. Zájemce se však musí písemně zavázat, že se bude o odchyceného mustanga pečlivě starat a že ho nedá utratit. Ochránci mustangů pak dohlížejí na to, aby se zvířeti skutečně dostalo potřebné péče a aby nepřišlo k úhoně ani při změně majitele.
Zdivočelý, ale ne divoký
Vzhled domácích koní samozřejmě ovlivňují chovatelé pečlivým výběrem rodičovských zvířat. Zdivočelí koně, jejichž rozmnožování člověk nijak neovlivňoval, vytvořili v průběhu let určitý typ nevysokého, odolného a otužilého plemene. Protože nikdo nedbal na jejich plemenitbu, mají nejrůznější zbarvení.
Přesto svůj domácí původ nezapřou: nikdy nezdivočeli tak, aby získali zpět znaky pravých divokých koní. Jedním z nejtypičtějších je např. krátká stojatá hříva - mustangové si uchovali dlouhou hřívu domácích koní.
Návrat do země předků
Kůň se do Ameriky dostal až ve středověku, s příchodem bílých kolonizátorů, do té doby v Americe koně nežili. Jenže toto tvrzení není zcela pravdivé, přesněji bychom měli říct, že koně v Americe nežili v době, kdy se v ní objevil člověk.
Amerika je totiž původním domovem koní. Právě v Severní Americe nalézají paleontologové kosterní pozůstatky předků pravých koní. Koně rodu Equus se tady vyvinuli před třemi nebo dvěma miliony let.
Po pevninském mostě, který tenkrát spojoval Severní Ameriku s Asií, se dostali do Starého světa. Po zániku pevninského mostu americká populace z neznámých příčin vyhynula, zatímco ve Starém světě se koně dál vyvíjeli do podob, jaké známe dnes.
