ABC v akci! Naše reportérka přímo v místě dění. Na veterinární klinice při operaci...
Do ordinace dorážím krátce po deváté a rovnou doprostřed dění. Na stole se krčí štěně bígla kříženého s ovčákem, které se majitelce nešťastnou náhodou zapletlo pod zadní kolo vozu při couvání.
Ortel pana doktora zní zpočátku nelítostně: Zvíře je třeba utratit, mělo by trvalé následky, má rozdrcenou nohu. Majitelé však nesouhlasí a lékař, pan doktor Naxera, nakonec svoluje k operaci. Páníčci si pejska ještě berou, chtějí čas na rozmyšlenou, pro jistotu si však rezervují případnou hodinu zákroku.
Ale není čas příliš přemítat nad tím, jestli se pes dokáže vyrovnat s trvale nefunkční nohou. V čekárně zatím postupně upadá do letargie po podání sedativ další kandidát na operaci, černý pes s kameny v močovém měchýři.
Vyfasovala jsem bílý plášť, roušku a přesunujeme se do operačního sálu. Sestřičky Karolína a Veronika, jedna vystudovaná zdravotní sestra a druhá zootechnička, připravují Moldyho na operaci. Podávají okamžitě účinkující anestetikum, přivazují psovi nohy k operačnímu stolu, vyholují a dezinfikují místo operace. Pan doktor vchází právě v okamžiku, kdy jsou mu připraveny vtisknout do ruky skalpel.
Až na to, že mu připravily prasklé rukavice. Já jediná nejsem skrz naskrz vymáchaná v dezinfekci, tedy hledám a rozbaluji rukavice velikosti devět. Doktorovy strohé příkazy sestrám prozrazují jeho zaujetí. Nejprve je třeba skalpelem naříznout kůži a poté se nůžkami propracovat až k močovému měchýři.
Ten se nastřihne, pinzetou se vyloví kámen, krásný žlutý hladký oblázek velikosti něco přes centimetr, místo se postříká dezinfekcí a antibiotikem a už se šije, zahnutou jehlou a dezinfikovanou nití. Celý zákrok netrval ani deset minut. Doktor už odvádí rutinní práci a nešetří při ní peprnými historkami. Pes se probouzí při posledním stehu. Dokonalé načasování. Bude v pořádku, jen musí nějakou dobu držet dietu a chodit zavázaný v pleně, aby si ránu nelízal. Lékařova tvář se však na chvíli zachmuří, když si vzpomene, jaká komplikovaná, zdlouhavá a málo nadějná operace jej dnes asi ještě čeká.
Hodiny letí jako splašené, v ordinaci se střídají kocouři (jednoho honila sestřička několik minut v operačním sále), psi se zubním kazem (nejagresivnější jsou podle mého pozorování jorkšírští teriéři) nebo na očkování, křečci, morčata. Holčička celá v sádře, prý po rvačce ve třídě, přivádí na kontrolu divoce vypadajícího psa. Přisprostlý papoušek nadává při obrušování zobáku. Sestřičky se snaží přimět zvířata, aby chvíli vytrvala na váze, případně aby jim neukousla ruku.
Ale to už ve dveřích stojí náš ubohý přejetý pacient. Majitelé se nerozmysleli, bude se operovat. Doktorův tým se s povzdechem pouští do práce.
Začátek je stejný jako u předchozího pacienta, jen analgetik se píchá více a při každém dalším náznaku probouzení se přidává. Ono vrtání kostí a jejich spojování šroubem asi opravdu není nic příjemného.
Oba konce kosti jsou již na světle, přichází na řadu vrtání. Sestřička s obyčejnou vrtačkou, kterou vrtáte do zdi, vypadá nebezpečně, ale vzápětí mě uklidňuje. Vrtá se speciálním nástavcem. Nervozita je větší než minule, občas něco upadne, snažím se všechno hbitě zdvihat a podávat zpět. Vrtání kosti se nedaří, je moc měkká a všude je krev. Čas kvapí a štěně už nemůže dostat o mnoho víc analgetika.
Nakonec je pan doktor úspěšný a na několikátý pokus je kost sešroubována. Pokud nebude šroub v noze dělat neplechu, už tam zůstane. Operace se zdařila. Nakonec se všichni zdráhavě shodnou, že to možná nebyl zas tak špatný nápad. Pes je mladičký a je pravděpodobné, že se na tři nohy naučí chodit docela obstojně. A konec konců, třeba bude moci i na nemocnou nohu zlehka došlápnout. Zázraky se dějí...
