S cestovními kancelářemi se dnes můžete vydat za polární kruh či do amazonského pralesa - zdá se, že cesta do Afriky není nic výjimečného.
Než jsem se vydal do Keni, věnoval jsem celé měsíce přípravě. Osobní trenér mi naordinoval spinning, běhání a saunu pro zvládnutí výrazných teplotních změn. Pravidelné otužování jsem ocenil pod ledovou sprchou v buši. A jak přibývalo přečtených stránek cestopisů, otvírala mi Afrika svou náruč a prozrazovala o sobě skutečnosti, které jiným zůstaly utajeny.
Keňské uvítání
Na mezinárodní letiště v Nairobi jsme přiletěli pozdě v noci. Po pasové kontrole a frontě na vízum za padesát dolarů nás zdržela ještě kontrola mezinárodního očkovacího průkazu - bez očkování proti žluté zimnici vás tam nepustí ani náhodou. Pak přijel John, náš průvodce, uměl perfektně anglicky, takže nebyl problém se s ním domluvit. Ale pokud umíte alespoň základy svahilštiny, jednoho z keňských úředních jazyků, můžete od Keňanů očekávat daleko větší vstřícnost.
Nástrahy divočiny
V Africe skutečně číhají smrtelně jedovatí hadi, pavouci, dravé šelmy, chudoba a zákeřné nemoci, ale pokud se na ně zodpovědně připravíte, můžete snížit jejich riziko na minimum. Aby cestovatel například předešel nákaze z kontaminované vody, má pít pouze vodu z uzavřených lahví. Z hygienických důvodů se také nedoporučuje kupovat si jakýkoliv nápoj s ledem.
A podobně u ovoce - je vhodné jíst pouze takové plody, které lze úplně oloupat. Jedině tak se můžete vyhnout i pověstným střevním potížím. Také je nutné nezmeškat termíny a intervaly očkování. Pro Keňu je doporučené očkování proti žloutence typu A a B, břišnímu tyfu a žluté zimnici. Téměř celá Afrika je malarickou oblastí a vzhledem k tomu, že proti malárii neexistuje vakcína, je nutné striktně dodržovat preventivní opatření (např. užívat antimalarika, spát pod moskytiérou atd.).
Cestování "po africku"
Silniční předpisy v Keni se chápou jen jako "nezávazná" doporučení. Jinak se jezdí všude, kde se to jen trochu dá. Asfalt je pouze ve větších městech, ostatní cesty jsou z devadesáti procent tvořeny dírami, balvany, bahnem a vodou.
Naše auto začalo zběsile poskakovat a dělat šílený rámus. Všechny věci uvnitř vozu se daly do pohybu. John nám prozradil, že tomuto typu vozovky se v Keni přezdívá discoroad. Když po delší jízdě vystoupíte z auta, mohou mít kolemjdoucí oprávněný pocit, že se pokoušíte tancovat. Pak se objevila bílá, hustá, neprůhledná mlha. "African snow," křičel do rachotu John. Že by na rovníku sněžilo? Z toho mě náš průvodce záhy vyvedl: "Kvůli zvířenému prachu občas nevidíme na cestu a musíme jezdit podle sluchu." Jen to John dořekl, stáhl okénko a vjel do protisměru. Zavřeli jsme oči.
Mrtvý policista
Naše rychlost se pohybovala stále na smrtících 50 km/h a před námi se pořád "chumelilo". Najednou se ozvala prudká rána. Podle všeho jsme do něčeho nebo do někoho narazili. Podíval jsem se na Johna. Ten mezi zuby procedil: "That was a sleeping policeman." Jeho odpověď mě neuklidnila. Přejíždět policajty přece není jen tak! Nemohl jsem tomu uvěřit. John se zasmál a prozradil nám, že už jich v životě přejel nespočet. "Spící policisté" se totiž v Keni neříká strážcům pořádku, ale zpomalovačům na silnici...
Hroší hrozba
Prvním cílem naší expedice bylo sladkovodní jezero Baringo, ráj ornitologů z celého světa. Milovníci exotického ptactva si zde přijdou skutečně na své. Toto prostředí je ideální k pozorování volavek, ledňáčků, zoborožců a také orlů jasnohlasých. K přenocování jsme si zvolili tábor Robert's Camp, jenž leží na břehu jezera. Divoká zvířata se procházela přímo před námi. To platilo nejen pro fascinující ptactvo, ale i pro krokodýly a zejména hrochy, před nimiž nás varoval správce tábora. Aby potvrdil vážnost svých slov, přidělil každému ozbrojeného průvodce.
Z očí do očí
Můj průvodce příliš nemluvil, zapnul baterku a vedl mě křovinami k chatě. Jediné, co bylo slyšet, byly naše kroky a houkání sov. Právě jsem se chystal navrhnout, že dál trefím sám, když najednou sykl: "Kiboko." Rychle sklopil čelo svítilny k zemi a zíral před sebe. Ze tmy se ozývalo zvláštní mručení. Prozkoumávali jsme houštinu před námi. Najednou se ve tmě zableskly dva body. Na vteřinu zazářily houštinou jako drahokamy a tajemně zmizely.
Můj mladý, ale zkušený průvodce mi tiše řekl: "Hroši na pastvu vylézají z vody výhradně po setmění. Je lepší se jim vyhýbat velkým obloukem, protože mohou být velice agresivní." U tábora mi popřál dobrou noc a poradil mi, abych v noci už raději nechodil na záchod. Stopy velké jako moje předloktí, které jsem našel ráno před naší chatrčí, mě přesvědčily, že to tu s hroší hrozbou myslí vážně...
Hroch zabiják
Na první pohled se hroch obojživelný jeví jako tlustá nemotorná koule obalená tukem. Málokdo ale ví, že je jedním z nejnebezpečnějších zvířat afrického kontinentu, který má na svědomí více lidských životů než slon, krokodýl, nebo dokonce lev. Možná právě pro jeho zdánlivě neškodný vzhled jej lidé často podceňují. Stačí však tato zvířata zahlédnout při vzájemných soubojích a tlamy s obrovskými špičáky si rychle získají respekt.
V pasti
Dokodrcali jsme se k řece. Kamenitá cesta pokračovala pár metrů, pak mizela v rozvodněné řece. Tak už to v Africe chodí, stačí pár dnů vytrvalých dešťů a mapa je vám k ničemu. Hnědá neprůhledná voda se řinula přes obrovské balvany, takže jsme ani nemohli rozpoznat charakter říčního dna. Zničehonic se objevil dav domorodců a mířil přímo k nám. John je ignoroval a rozjel se přímo do náruče rozdivočelého živlu. Auto se předklonilo, motor zařval, ale náš vůz se ze sevření vody nakonec osvobodil.
Řidiče druhého vozu bohužel zlákalo pět bosých černochů, kteří předstírali, že vědí, jak koryto řeky projet. Najednou se přední pneumatika propadla do neviditelné jámy, vůz se naklonil na jednu stranu a zůstal viset. Jakékoliv pokusy o vysvobození byly marné.
Přituhuje...
Obyvatelé Keni se živí různě. Domorodci v korytu řeky vyhloubili jámy, ve kterých mohou uvíznout projíždějící auta. Jakmile se tak stane, ochotně nabízejí pomoc. Samozřejmě za dolary.
Situace byla napjatá. Naši řidiči úsilí domorodců nadále bojkotovali. Uvázali naviják na auto a snažili se uvězněný vůz vytáhnout vlastními silami. Pár vesničanů ještě pomáhalo tlačit. Nakonec se to podařilo. Jenže "zachránci" se zcela vážně dožadovali zaplacení svých služeb. Všiml jsem si, že někteří z nich měli za pasem zastrčené velké nože. Atmosféra houstla. Jakmile bylo jasné, že z nás peníze nedostanou, úsměvy na tváři byly ty tam a dav začal hlasitě křičet. Zmizeli jsme v momentě, když za námi začaly létat první kameny.
Odměna
Měl jsem štěstí spatřit Afriku v její ryzí podobě - tak, jak ji popisovali slavní cestovatelé. Vyžadovalo to sice určitou slevu z nároků na vlastní životní podmínky, ale konec konců - do Afriky se nejezdí proto, aby se tu člověk cítil jako doma.
Keňa
Keňská republika získala nezávislost na Velké Británii v roce 1963. Leží na rovníku a rozkládá se na ploše 582 560 km2, je tedy o něco větší než Francie. Obyvatelstvo se dělí na několik kmenů, nejpočetnější jsou Kikujové. Celkový počet Keňanů představuje 31,6 milionu, což je zhruba trojnásobek obyvatel České republiky.
měna: keňský šilink (KES)
nejvyšší bod: vrchol Batian na masivu Mt. Kenya (5199 m)
časové pásmo: 1 hodina navíc (proti ČR)
Keňská jezera
V Keni se nachází mnoho sladkovodních a slaných jezer. Patrně nejznámější je Viktoriino jezero a jezero Turkana. Zásaditost vody ovlivňuje faunu a flóru. Slaná jezera Nakuru, Bogoria a Elmenteita lákají statisícové kolonie plameňáků kvůli četnému výskytu sinic, které propůjčují plameňákům jejich nádherné zbarvení. Sladkovodní jezera Baringo či Naivasha poskytují útočiště volavkám, kormoránům, krokodýlům a hrochům.
