Pobyt v africké divočině prudce zvedá hladinu adrenalinu v krvi. I tady však platí, že nepozornost se platí životem.
Naplno jsem si to uvědomil v okamžiku, když jsme se strážci rezervace u řeky Mary pozorovali krokodýly a jeden z nich se mi vynořil přímo u nohy. Měl jsem štěstí, že byl najedený, krokodýlí útok je totiž obvykle veden se smrtící přesností. Obezřetný však musí být člověk i vůči ostatním obyvatelům buše: ke lvům, levhartům a v neposlední řadě také k Masajům...
Jak se fotí v ráji
Národní rezervace Masai Mara je historické území, které dodnes obývají kmeny Masajů. Díky výjimce keňské vlády si tento tajuplný národ dodnes uchoval svůj tradiční pastevecký způsob života. K fotografování divoké zvěře je toto místo ideální. Vstávali jsme v pět a zpátky se vraceli až v osm večer. Chtěli jsme maximálně využít čas, který nám africké slunce nabízelo. Pouze za poledne, kdy je světlo příliš tvrdé, jsme odpočívali.
Nevystupovat!
V rezervaci platí pro turisty přísný zákaz vystupování z aut - my jsme byli výjimka. Náš průvodce John většinou uprostřed buše našel osamocenou akácii s dobrým rozhledem do okolí. Pojistkou naší bezpečnosti bylo stádo pakoňů, které by se v případě nebezpečí dalo včas na útěk, a my bychom tak měli dostatek času dostat se do bezpečí auta. John byl vynikající stopař. Jednou asi čtvrt hodiny prohlížel pošlapanou trávu u jedné akácie.
Pak nás rychle nahnal do auta a popojel. Právě včas. Za chvíli se pod stromem "uhnízdila" lví smečka a chystala se lovit. Zeptal jsem se Johna, jak poznal, že tu jsou lvi. Odpověď byla překvapivá - král šelem se prý jako jediný z predátorů převaluje z boku na bok a vytváří v trávě jakési brázdy.
Vědět znamená vidět
Maximální vědomosti o návycích jednotlivých zvířat vám umožní spatřit i ty nejvzácnější okamžiky z jejich života. Díky znalostem z literatury se mi podařil jeden z mých nejcennějších snímků - lev u napajedla. Projížděli jsme okolo zamilované lví dvojice, když mladý samec právě vstal a zmizel v houští. Křikl jsem na našeho řidiče, aby rychle zastavil. Lvi totiž během páření, které může trvat až týden, nepřijímají potravu. Samci se tedy většinou nasytí a napijí až po svých "povinnostech". Napadlo mě, že pokud se za houštinou nachází voda, určitě ji samec využije k uhašení žízně. Když auto zastavilo, stanul jsem na okamžik pár metrů od pijícího krále šelem. Dívali jsme se na sebe z očí do očí – ten pohled se mi vryl do paměti.
Stopujeme levharty
Jeden den jsme věnovali stopování levhartů. Tyto šelmy obývají spíše zalesněná území s dostatkem porostu, jenž je vhodný pro nečekaný útok. V poledne jsme zastavili v mohutné houštině poblíž řeky Talek a hledali místo ke krátkému odpočinku. John porušil svoji zásadu stavět pouze na volném prostranství. Otevřel dveře a zmizel v houštině. Po deseti minutách jsme se s naším průvodcem začali v duchu loučit, když za autem cosi zašustilo. Podle zvuku to muselo být něco velkého. A bylo: John! Otevřel dveře od auta a s ledovým klidem řekl: "Žádný leopard, můžeme obědvat!" Nedůvěřivě jsme vystoupili z auta. Přece jen jsme ráno viděli mrtvou gazelu, kterou si na strom vytáhl hladový skvrnitý leopard. Ale Johnovi jsme věřili, vždyť průvodce po Masai Maře dělá už desítky let.
Malárie
Jedním z největších rizik při cestování v tropických oblastech je nákaza malárií. Tato nemoc má na svědomí ročně přes milion lidských životů. Onemocnění způsobují paraziti, jejichž přenašečem je samička komára rodu Anopheles. Při štípnutí infikovaným komárem se do krve dostanou parazitní zárodky, které jsou v konečném stadiu schopné napadnout celý imunitní systém člověka. Proti malárii neexistuje žádná vakcína, pouze preventivní opatření. Jedním z nich jsou tzv. antimalarika. Konfrontaci s komáří letkou se však vyhnete jen těžko...
Komáři útočí
Potřebovali jsme se co nejdříve dostat k bráně národního parku, a tak jsme si cestu zkrátili přes mokřiny. Bahniště a mokřadla jsou ideální líhní pro komáří populaci a my jsme to měli za chvíli poznat na vlastní kůži. Vjeli jsme na otevřenou pláň a naše auto zahalil mrak bodavého hmyzu. Přestože se komáři rukám a nohám zpočátku obloukem vyhýbali, nedokázali jsme je všechny při tak velkém množství odrazovat donekonečna. John komáry vytrvale zabíjel a přitom nás ujišťoval, že tihle malárii zcela jistě nepřenášejí. Přál jsem si, aby měl pravdu.
Pozvání, které se neodmítá
V Masai Maře jsme přespávali ve stanech přímo v buši, kde na elektřinu nemohlo být ani pomyšlení. Hned vedle našeho tábořiště byla masajská vesnice a její bojovníci rozdělávali každou noc před našimi stany ohně z mahagonového dřeva. V táboře jsme měli generátor na naftu, který se zapínal pouze kvůli dobíjení baterií a stahování fotografií do notebooků. Masajové si naše fotografické úlovky se zájmem prohlíželi. Jednou nám náčelníkův syn nabídl, zda bychom se ráno nechtěli podívat do jejich vesnice. Tento zážitek jsme si nemohli nechat ujít...
Děti i telata
Ještě za tmy pro nás přišli dva Masajové zahalení do zářivě červených látek. Byli jsme domluveni, že u brány vesnice budeme už v šest hodin ráno. Masajové totiž každý den vyhánějí krávy na pastvu za východu slunce. Když jsme vešli na prostranství mezi domky, plácl mě přes nos silný zápach.
Nebylo složité objevit zdroj té nelibé vůně. Krávy, které jsou neoddělitelnou součástí celé vesnice, zanechávají mezi chatrčemi každý den množství trusu. Při chůzi jsme se bořili až po kotníky do nevábné dlažby. Jeden z Masajů mi poklepal na rameno a vybídl mne k prohlídce chýše. Chvíli trvalo, než si oči uvykly ve tmě plné štiplavého dýmu. V prostoru bez oken se stropem vysokým asi 1,7 metru se tísnila celá rodina - děti, rodiče, ale i telata a kůzlata.
Málem Masajem
Později jsme byli svědky masajských rituálů, zpěvu, tance a slavnostního rozdělání ohně, na kterém nám vesničané upekli tradiční pokrm - kozu. Když jsme opouštěli vesnici, dohnali mě u trnité ohrady dva ozbrojení Masajové. Docela mě to vylekalo. Ale jeden z nich zatřásl ručně dělanými náušnicemi a já jsem si uvědomil, co ode mě chtějí. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že náušnice nesháním a že je stejně nemohu nosit, jelikož nemám v uších dírky. Oba Masajové se na sebe podívali, pak mne chytli za ramena a s kopími v ruce a úsměvem na tváři zašeptali: "To nevadí, my ti je klidně uděláme!"
Kouzlo Afriky
Když jsme na letišti v Nairobi čekali na odlet, uvědomil jsem si pravdivost úsloví o největším africkém nebezpečí. Tím není ani malárie, ani divocí lvi či jedovatí hadi. Největší nebezpečí je, že kdo do Afriky jednou zavítá, je očarován a musí se tam po zbytek života neustále vracet.
