Najednou v temnotě zabliká světlo. Jako osamělá hvězda ve vesmírném prostoru - nelze odhadnout, jak je vzdálené, nepoznáme jak je velké. Není tu nic, s čím bychom ho mohli poměřit, žádný pevný záchytný bod. Světélkující hlubinný tvor se tajemně vynoří ze tmy a zase zmizí.
Barevný svět pod hladinou
Zhluboka se nadechněte a zadržte dech. Vydáváme se na cestu do Neptunovy říše. Dno pod námi zvolna klesá a mizí v modravém nekonečnu, moře je příjemně teplé, prozářené sluncem.
Když se rozhlédnete, uvidíte spoustu živočichů: hejna drobných rybek, skalnaté dno pokryté barevnými korály, sasankami a vlajícími řasami, mezi nimi se pomalu přesouvají mořské hvězdice a různí měkkýši v pestrých ulitách, v puklinách se ukrývají krabi a sépie a všude kolem se vznášejí průsvitné medúzy a množství droboučkých korýšů.
Nic nenasvědčuje tomu, že se jen o pár kilometrů hlouběji nachází úplně jiný svět, studený a temný, plný tajemných tvorů. Ale jak klesáme, měnící se scenérie o něm cosi napovídá. Denní světlo rychle ubývá a s ním se vytrácejí i barvy a bohatství živočichů.
Do hloubky kolem sta až dvou set metrů už pronikne tak málo slunečních paprsků, že zde nemohou žít zelené rostliny. Spolu s řasami a fytoplanktonem mizí i většina živočichů, kteří se jimi živí.
Tenká vrstva života
Pouze zelené rostliny dovedou vytvářet složité organické látky - stavební kameny všeho živého. To platí na souši i v oceánech. A v obou případech k tomu potřebují sluneční světlo, to však v mořské vodě proniká maximálně do hloubky 200 m.
Přesto nejsou další tisíce metrů vod pod touto hranicí bez života. Žijí tady ovšem ta nejbizarnější stvoření na Zemi: ryby, vypadající jako nestvůry z pekel, světélkující živočichové, kteří září v temnotě jako padající hvězdy.
Všichni jsou ale závislí na oné povrchové, sluncem prozářené vrstvě vody. Jejich jedinou potravou jsou totiž zbytky odumřelých rostlin a mrtvá těla živočichů, která klesají ke dnu.
Na rozhraní světla a tmy
Nepatrné zbytky denního světla pronikají až do hloubky 1000 m. K této hranici proto může žít většina mořských živočichů. Sem se také vydávají bez nějakého zvláštního vybavení i ponorky s lidskou posádkou.
Nejlepší potápěči
Pod hranicí 1000 m už vládne naprostá tma. Začínají se tu objevovat hlubokomořské druhy živočichů, ale pronikají sem ale i některé druhy z mělkých vod. Troufnou si sem dokonce i živočichové dýchající vzdušný kyslík, jako je vorvaň, rypouš nebo želva kožatka. Někteří z nich se odvažují až do hloubky 2000 m, kde je teplota vody 2 - 4 oC a tlak až 200 atmosfér (1 atmosféra = tlak 1 kp na 1 cm2 - právě tento tlak je u hladiny moře).
Hlubokomořské pláně
Většina mořského dna, tzv. hlubokomořské pláně, leží v hloubkách od 2000 do 6000 m. Je tu stálá teplota 2 - 4 oC a tlak dosahuje až 600 atmosfér. V těchto vodách žije většina hlubokomořských ryb a živočichů. Tmu zahánějí svým vlastním světlem, které jim slouží buď k přilákání kořisti, nebo naopak k zastrašení nepřítele.
Jediným zdrojem potravy jsou zde zbytky organismů padající shora. Dravé ryby proto mívají dlouhé zahnuté zuby, aby jim nic, co uchvátí, neuniklo. Obrovské tlamy a roztažitelné žaludky jim umožňují pohltit kořist téměř stejně velkou, jako jsou samy.
Jak to všechno víme?
Do těchto hloubek se mohou odvážit jen speciálně konstruované sondy a miniponorky odolné extrémním tlakům. Odebírají tady vzorky dna, fotografují nebo filmují zdejší prostředí a živočichy. Většina z nich je řízena automaticky, jen zcela výjimečně se sem odvažují lidé. Nejznámější hlubinná ponorka s lidskou posádkou, Alvin, byla zkonstruována tak, aby odolala tlakům v hloubkách 2000 až 4500 m. Od roku 1964, kdy se ponořila poprvé, v ní oceánografové sestoupili do hlubin více než 4000krát.
Hlubokomořské příkopy
Pod 6000 m klesá dno jen na několika místech oceánu v hlubokomořských příkopech. K jejich průzkumu používají vědci automatické miniponorky, sondy nebo tažné sítě. Úplně nejhlubší místo na Zemi je hlubina Challenger v Mariánském příkopu v Tichém oceánu - leží 10 920 m pod mořskou hladinou (tj. téměř 11 km).
Překvapivě je právě toto místo jediné, kam se dostali lidé. Už v roce 1960 sestoupil do této hloubky Jacques Piccard a Donald Walsh v batyskafu Trieste. Od té doby už se sem dostala jen dálkově ovládaná japonská miniponorka Kaiko. Přesto i v těchto největších hloubkách, kde tlak dosahuje 1000 atmosfér, žijí ryby a další živočichové, patří však k nejméně prozkoumaným na Zemi.
Přizpůsobení životu v hlubinách
Aby odolali obrovským tlakům a nízkým teplotám, mají hlubokomořští živočichové téměř průsvitná těla plná vody a jejich teplota je stejná, jako teplota okolního prostředí. Toto přizpůsobení jde tak daleko, že většina z nich nemůže v nižším tlaku žít a při vytažení na hladinu zahyne. Kvůli nedostatku potravy šetří energií - velmi pomalu rostou, pomalu se pohybují a jen zřídka se rozmnožují. Zato se dožívají mnohem delšího věku než druhy z mělkých vod.
Video:
