Šlo totiž o severní poddruh nosorožců bílých, kteří začali od roku 1970 v přírodě rychle ubývat – do roku 1980 zredukovali pytláci jejich počty z původních asi 500 na posledních 15 jedinců. Začátkem devadesátých let se situace mírně zlepšila, v roce 2003 žilo 32 těchto nosorožců v národním parku Garamba v Kongu. Jenže pak v Kongu vypukla občanská válka, pytláctví se opět rozmohlo a do roku 2006 přežili poslední čtyři jedinci. O dva roky později však po nich nezbylo ani stopy. Pravděpodobně se i tito poslední čtyři volně žijící severní bílí nosorožci stali obětí pytláků, ale možná, že jen přešli hranice do Súdánu.
Poslední na světě
Zatímco ve volné přírodě byl severní bílý nosorožec nejspíš vyhuben, posledních osm zástupců tohoto druhu přežilo ve dvou zoologických zahradách na světě. Dva z nich v zoo v San Diegu (USA) a dalších šest mělo svůj domov ve Dvoře Králové. Z původní skupiny, kterou dovezl přímo z Afriky Josef Vágner, dnes žije jen 37letý samec Súdán a samice Nesári a Nola, která je trvale zapůjčena do zoo v San Diegu. Z volné přírody pocházel i samec Saut, který v roce 2006 uhynul, ale ještě před tím zplodil syna jménem Suni (v roce 1980) a dceru Fatu (v roce 2000). Súdán má dvě dcery: Nabire (z roku 1983) a Nájin (z roku 1989 – Nájin je matka Fatu, zatímco matkou ostatních tří mláďat je Nasima, která přišla do Dvora Králové v roce 1977 ze zoo Prescot v Anglii).
Zoo ve Dvoře Králové je jediná na světě, které se podařilo tyto vzácné nosorožce rozmnožit. Ale poslední mládě – Fatu – se narodilo v roce 2000, od té doby se chovatelé marně snažili přimět je k množení. Nepomohlo ani několik pokusů o umělé oplodnění, sebelepší podmínky v zajetí zkrátka nestačí na to, aby samice zabřezly. Nosorožci se tak ocitli ve slepé uličce – jestliže zestárnou bez dalších potomků, tak až uhynou, zmizí z naší planety další živočišný druh. Přitom ve Dvoře Králové jsou dva samci, Súdán a Suni, stále plodní. A Nájin a její dcera Fatu jsou zdravé, rozmnožování schopné samice. Vedení zoo se proto rozhodlo k poslednímu zoufalému pokusu – převézt tyto čtyři jedince zpátky do jejich domova, do Afriky. V přírodě se totiž nosorožci rozmnožují bez problémů a pravidelně – samice mívají mládě každé dva až tři roky.
Jak převézt nosorožce
Nejdřív ze všeho bylo nutné velice pečlivě vybrat místo, kde by žili v bezpečí před pytláky a v péči zkušených odborníků. Nakonec padla volba na rezervaci Ol Pejeta v Keni. Po důkladných přípravách se 19. prosince 2009 naše čtveřice vydala na cestu dlouhou 6500 km. Kvůli nosorožcům byla dokonce odkloněna letecká linka, nákladní Boeing, který normálně přistává v Amsterodamu, pro ně mimořádně přiletěl do Prahy a odtud je přímou cestou zavezl do Nairobi. Celá cesta, od jejich naložení na nákladní auta ve Dvoře Králové až po jejich vyložení v rezervaci, trvala asi 26 hodin. Cestou je doprovázeli dva ošetřovatelé a dva veterináři, ale nosorožci byli ve svých bednách v úplné pohodě. Po příletu do rezervace se hned pustili do svého oblíbeného krmení, jehož zásobu naložili do letadla s nimi.
Nový začátek
První dva týdny zůstal s nosorožci umístěnými do malých ohrad jejich ošetřovatel Jan Žďárek, aby pomohl svým dvoutunovým miláčkum zvyknout si na nové prostředí. Ale hned od samého počátku bylo zřejmé, že nosorožci jsou v novém domově naprosto šťastní a spokojení. Již druhý den bylo možné je pustit do většího výběhu (50 x 50 m), kde se poprvé setkali s elektrickým ohradníkem a také s přirozenou zelení. Jejich dovezené krmení rychle došlo, a protože se jablka a mrkev v Africe těžko shání, začali si zvykat na místní stravu. Třetího února pak Nájin a Fatu udělaly největší krok na cestě do volné přírody – přešly do výběhu 400 x 400 m, v němž už jsou podmínky prakticky stejné, jako ve volné přírodě, do níž (byť stále na území rezervace) by se časem měly vrátit. O pár dní později je následovali i samci. Tady se všichni naučí spásat trávu a snad se nakonec – jak všichni věří – vrátí i k přirozenému rozmnožování.
