Představte si, že trčíte uprostřed stotisícového davu, všude kolem vás jsou cizí lidé, a vy mezi nimi musíte někde najít svého kamaráda nebo třeba rodiče. Přesně tomuto problému každoročně čelí tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus), když musejí v kolonii čítající 300 tisíc ptáků najít své jediné mláďě.
Tučňáci patagonští, druhý největší druh tučňáků, nestavějí žádné hnízdo, své jediné vajíčko drží po celou dobu inkubace na nohách a chrání ho a zahřívají kožním záhybem břicha. Každý hnízdící pár si ale v kolonii hájí své malé území, jakési setkávací místo, kde si rodiče navzájem předávají vajíčko, když se střídají v jeho zahřívání a odchodu na lov, a kde později nechávají i svoje mládě.
Vědci zkoumali, jakým způsobem se jednotliví ptáci v tak obrovském davu jiných tučňáků orientují. Orientace zrakem je totiž v takové situaci nesmírně obtížná, ne-li nemožná. Vybavili proto některé hnízdící páry miniaturními vysílačkami a přes satelit po osm měsíců sledovali jejich odchody a návraty na "setkávací" místo.
Zkušenost nade vše
Zjistili, že tučňáci, i v případě, že už se starají o mládě, své odchody a příchody nijak neomezují. Srovnáním několika párů různého stáří ale bylo zřejmé, že starší zkušenější páry míří ke svému "setkávacímu" místu přímou, tedy nejkratší cestou, zatímco mladí nezkušení tučňáci ujdou mnohem delší trasu. Ke svému místu ale nakonec bezpečně dorazí už od stáří 10 měsíců.
Největším překvapením ale bylo, že tučňákům je v podstatě jedno, zda jdou k mláděti za světla nebo za tmy – jejich orientace tím není nijak ovlivněna. Nepotřebují dokonce ani světlo měsíce či hvězd.
Podle čeho se v takovém případě orientují, je ale vědcům dosud záhadou. Jisté je, že i v tomto případě hraje významnou roli zkušenost – starší ptáci mají prostě svou cestu naučenou. Pravděpodobně, jak se vědci domnívají, se orientují podle kombinace vjemů zrakových, sluchových a možná i čichových. Ale teprve další výzkum ukáže, jak je to doopravdy.
