Jsou to kupodivu savci, které my, nejvyvinutější druh, považujeme za hodně primitivní - tzv. ptakořitní, k nimž patří australský ptakopysk a ježura.
Ptakopyskové žijí ve vodě, kde loví nejrůznější vodní živočichy: raky a další drobné korýše, červy, a především vodní hmyz a jeho larvy. Při lovu musejí být hodně úspěšní, mají totiž obrovskou spotřebu, denně zkonzumují množství potravy, které odpovídá více než třetině jejich vlastní váhy. Ale voda, v níž žijí, je často zkalená, neprůhledná. A tak je úplně jedno, že se pod vodou pohybují s pevně zavřenýma očima a ušima, stejně by nic neviděli a neslyšeli. Jak je tedy možné, že jsou tak vynikající lovci?
Tady jsme u hlavní záhady a podivného přizpůsobení, jaké v živočišné říši objevíme jen zřídka. Ptakopyskové mají šestý smysl. Doslova. Jejich zobák vypadá na první pohled jako kachní, ale jeho stavba a struktura je zcela odlišná. Tvoří ho čelistní kosti kryté tuhou pokožkou, která obsahuje obrovské množství citlivých nervových zakončení.
Některá fungují tak, jak si to dovedeme představit - tedy jako hmat. Ale jsou zde i orgány, které zaznamenávají změny elektrického napětí, tzv. elektrosenzory. Každý, i ten sebenepatrnější pohyb nějakého živočicha ve vodním prostředí vyvolá nepatrnou změnu elektrického napětí. A ptakopysk je schopen ji zaznamenat, určit, odkud tento vzruch přichází a jak velký je živočich, který jej vyvolal. Bezpečně tak odhalí i v kalné vodě nebo ve tmě každého tvora, který mu slouží za potravu. A nepotřebuje k tomu ani sluch ani zrak...
Podobná nervová zakončení objevili vědci i na konci pohyblivého a věčně vlhkého čenichu ježury. Ta sice nežije ve vodě, ale hledá drobné živočichy ve vlhké půdě, kde jejich pohyb vyvolává podobné nepatrné změny v elektrickém napětí. Voda v půdě tyto signály přenáší a ježura tak svou kořist nejen cítí svým jemným čichem, ale také vnímá tyto nepatrné elektrické signály.
