Představte si projet celý světadíl v autě, které nepohání nic než solární energie. A ještě přitom předjet všechny soupeře. Přesně o tom je závod World Solar Challenge. Není to přitom žádná novinka, která surfuje na vlně zájmu o obnovitelné zdroje. Nedávno proběhl už její třicátý ročník. Závodníci startují ve městě Darwin a končí v Adelaide. Mezitím musí urazit tři tisíce kilometrů buší, pouští a pustinou.
Nečekaný zájem o Solar
Letos se k závodu připojilo rekordních 95 týmů z celého světa. Česká republika bohužel chyběla, našli byste tu ale sousedy z polské Lodže. Soutěží se v několika kategoriích. Nejzajímavější a nejsledovanější je třída Challenger, v níž soupeří unikátní vozy postavené speciálně pro tento šampionát. Další třída se jmenuje Cruiser a dává prostor autům, které už nevypadají jako kluzáky ze Star Wars, ale zato mohou sloužit jako běžný dopravní prostředek. Cruiser chce zpopularizovat použití solárních vozů k obyčejným cestám do práce, na výlety, a tak podobně.
Zvítězili studenti
V letošním závodu zvítězil v kategorii Challenger tým Nuon Solar Team, který tvoří studenti Delftské univerzity technologie v Nizozemsku. Uspěli s automobilem Nuna 9. Studentský Nuon Solar Team ostatně drží titul nejúspěšnější stáje v dějinách šampionátu. Zúčastnil se už devíti závodů – proto ta devítka v názvu závodního auta – a ve zlato svou účast proměnil celkem sedmkrát. V letošním roce dokázal sporťák Nuna 9 celou trasu zdolat přesně za 37 hodin, 10 minut a 41 vteřin. Jeho průměrná rychlost přitom byla 81 km/h.
Kůže z ananasu
Mezi civilními vozy v kategorii Cruiser se nejlépe dařilo čtyřmístnému kombíku Stella Vie. Ten rovněž sestrojili studenti z Nizozemska, tentokrát ale z Technologické univerzity v Eindhovenu. Přes celý kontinent převezl pětici pasažérů a udržel si přitom průměrnou rychlost 69 km/h. Navíc představil v rámci filozofie udržitelného rozvoje zajímavé prvky jako například sedačky z umělé kůže zvané piñatex, která se vyrábí z listů ananasů. Konstruktéři věří, že se podobné ekovozy začnou používat i v městském provozu. Ve slunné zemi, jako je Austrálie, mohou velkou část roku jezdit jen na sluneční svit. Pro podmračené dny je tvůrci navrhují osadit velkokapacitní baterií, kterou stačí nabít a můžete jezdit podobně jako s běžnými elektromobily.
Závod nebo chytání bronzu?
Automobily v závodu World Solar Challenge ovšem mohou čerpat energii výhradně ze slunce. Karoserii mají posetou fotovoltaickými panely, které mění paprsky na elektřinu a pohání s ní motor pod kapotou. Aby mohly využít maximum slunečního svitu, umí závodní auta panely dokonce naklápět. Ráno je podobně jako slunečnice natočí na východní a večer na západní stranu. Aby byl vůz rychlý, musí být také co nejlehčí. Například letošní vítěz vážil pouhých 135 kg.
Souhra v týmu
Úspěch v šampionátu ale nespočívá jen v co nejlepší konstrukci vozu. Ještě důležitější je strategie, jak co nejefektivněji nakládat s energií ze slunce. Protože se jedná o závod solárních sporťáků, začíná se vždy v osm ráno a končí v pět odpoledne. Pak mají závodníci volno a nastupují mechanici, kteří provádějí servis a ladí motor a elektronické systémy ve voze podle předpovědi počasí na další etapu.
Bez benzínu tvrdé podmínky
Svou strategii totiž musí tým neustále přizpůsobovat aktuálnímu počasí – a to nejen slunci, ale i větru nebo dešti. Stačí bouřka na konci dne, a večerní opravy stroje plného akumulátorů pod vysokým napětím, které se nesnesou s vodou, se promění v noční můru. Závod ale není nic příjemného ani pro řidiče. Vozy se snaží být co nejefektivnější, bylo by proto naivní hledat v nich klimatizaci. Pilot tak často stráví celý den v kabině při teplotě sahající až k 40 °C. Kromě řidiče a techniků doprovází vůz také zásobovací četa, která se stará o dostatek jídla a pití pro celý tým. Dobré jídlo je totiž jediný luxus, který si mohou účastníci solárního závodu dopřát.
Závod plachetnic?
World Solar Challenge je totiž závod, který bojuje s přírodou. Ne s těžkým terénem pod koly jako třeba rallye Paříž-Dakar, nýbrž s děním na nebi. Stačí, aby se slunce schovalo za mraky, a auta už musí bojovat s nedostatkem energie. Jeden z techniků australské stáje TeamArrow dokonce řekl, že solární autoklání připomíná spíše závody plachetnic než motoristický sport. Dokládá to i vítězná stáj, která své nejnovější auto Nuna 9 navrhla tak, aby mohlo nabírat rychlost i z příznivého větru.
Jak jel první vítěz?
Vyhrát závod sporťáků na sluneční pohon v roce 2017 není nic jednoduchého. Co ale teprve v prvním ročníku závodu, který se konal v roce 1987! Zvítězil v něm vůz Sunraycer, který sestrojila automobilka General Motors. Solární panely pro něj vyrobili ve společnosti Hughes Aircraft, která s nimi měla zkušenost díky jejich vývoji pro vesmírné satelity. Sunraycer dokázal jet rychlostí až 109 km/h. Umožnil mu to aerodynamický tvar a superlehká konstrukce z kevlaru s karoserií vážící jen osm kilogramů. Celou trasu urazil za pět dní a spolehlivě tak dosáhl na zlatou medaili – vůz na druhém místě do cíle dorazil až o dva dny později.
