Slunce neustále chrlí do kosmického prostoru velké množství nabitých částic. Před dopadem některých z nich nás chrání zemské magnetické pole. Částice jsou v něm zachyceny a putují k magnetickým pólům naší planety. Přitom se ve výšce zhruba 100 km střetnou s atomy atmosféry, kterým půjčí svou energii. Každá půjčka se ale musí vrátit a atomy zemské atmosféry tuto půjčenou energii vracejí ve formě vyzářeného světla – polární záře. Aby tedy vznikla polární záře, musí mít objekt magnetické pole a atmosféru. Takové podmínky splňuje více planet u našeho Slunce. Vědci tak pozorovali polární záři třeba u obřích planet Saturn nebo Jupiter.
Signály z vesmíru
Ve vzdáleném vesmíru se nacházejí ještě větší objekty, než je Jupiter. Jejich hmotnost se pohybuje v desetinásobcích Jupiteru (přesto jsou pouze o málo větší) a říká se jim hnědí trpaslíci. Jeden z nich má katalogové označení LSR J1835+3259 a našli byste ho 18,5 světelných let od nás v souhvězdí Lyry. Už před 7 lety se na něj astronomové zaměřili, protože u něj zachytili vyzařování rádiových pulzů, které jim byly povědomé. Šlo totiž o „vysílání“ velmi podobné tomu, které lze zachytit od polárních září u plynných planet ve sluneční soustavě.
Červené divadlo
Letos se na vzdálený objekt podívali vědci pracující s radioteleskopem a s velkým astronomickým dalekohledem v Novém Mexiku. Cíl jejich výzkumu? Konečně dekódovat depeši z hlubin vesmíru! Po důkladném pozorování bylo potvrzeno předchozí podezření – astronomové objevili nejvzdálenější známou polární záři! Podle výsledků měření je přibližně milionkrát silnější než ta nad naší planetou. Zabarvená je do rudých odstínů, protože nabité částice se v atmosféře sráží s vodíkem.
Záhada osamoceného trpaslíka
Je tu ale problém: Zkoumaný trpaslík se pohybuje vesmírem sám. V jeho okolí není žádná hvězda, která by ho „ostřelovala“ nabitými částicemi. Co tedy polární záři způsobuje? Vědci nabízejí dvě možná vysvětlení. Okolo hnědého trpaslíka obíhá větší a dosud neobjevená planeta, která generuje v magnetosféře trpaslíka silné proudy. Něco podobného dělá u Jupiteru měsíc Io. Druhou možností je, že nabité částice „prší“ z nějakého zdroje do atmosféry. Zdrojem může být mezihvězdný prach nebo vulkanicky aktivní planeta.
Mračna nad Luhmanem
Hnědí trpaslíci jsou celkově zajímavými objekty. Kromě polární záře u nich dokážeme pozorovat počasí. Vloni se to vědcům podařilo v případě 6,5 světelných let vzdáleného a tím pádem nejbližšího hnědého trpaslíka Luhman 16 B. Pomoci dalekohledu Evropské jižní observatoře v Chile objevili v atmosféře velké skvrny. Jedná se o oblaka z prachových částic vápníku, železa apod. Můžeme počítat, že další objevy u hnědých trpaslíků na sebe nenechají dlouho čekat.
Více o vesmíru:
