V muzeích anebo v soukromých sbírkách můžeme vidět meteority, což jsou tělesa, která pochází z vesmíru a dopadla na Zemi. Většina z nich má původ v asteroidech nebo v materiálu, z něhož vznikla sluneční soustava. Malá část meteoritů ale pochází z Měsíce nebo dokonce z Marsu. Jak se k nám dostaly?
Mars na Zemi
Představte si, že kopnete botou do písku. Do vzduchu se vznese oblak kamínků, které po chvíli dopadnou na zem. Pokud bychom ale kopli se superhrdinskou silou, dostala by se část písku až do vesmíru. Podobně kdysi dávno dopadl na Mars asteroid či kometa a nárazem vyhodili povrchový materiál nahoru. Část dosáhla rychlosti potřebné pro opuštění gravitačního pole a zmizela ve vesmíru. Po milionech let kousky cizí planety doputovaly až k Zemi, přežily průlet atmosférou a dopadly na povrch. Jedná se o velmi vzácné meteority. Z více než 60 tisíc nalezených meteoritů jich z Marsu pochází jen asi 130.
Černí pasažéři
Podle teorie zvané panspermie by v asteroidech mohly cestovat bakterie nebo jiné formy života. Ten by tak mohl být přenášen z jedné planety na druhou. Případní černí pasažéři ale rozhodně nebudou cestovat první třídou. Musí přežít nástrahy kosmického prostoru, rozžhavení materiálu během tření o atmosféru i dopad na povrch planety. Vědci se domnívají, že je to možné.
Odolné bakterie
Částečné důkazy o pravdivosti teorie přinesla již roku 1984 sonda LDEF. Pomoci raketoplánu byla vynesena na oběžnou dráhu, po které kroužila 6 let. Uvnitř družice probíhaly výzkumy vlivu kosmického prostoru na nejrůznější materiály, ale třeba také na semena rajčat a bakterie. Když sondu raketoplán přivezl zpátky, vědci s překvapením zjistili, že třetina bakterií přežila.
Zkamenělí Marťané
Ve stejný rok objevili výzkumníci v Antarktidě meteorit ALH84001, který pochází z Marsu. Pod mikroskopem byly vidět tvary připomínající zkamenělé pozůstatky jednobuněčných organismů. Není ale jisté, že to skutečně jsou pozůstatky života a zda mohly tyto případné organismy dostat do meteoritu už na Marsu.
Cestování bez kormidelníka
Ze Země na Mars je to pořádně daleko. Nejblíže se k sobě planety dostanou na 56 milionů kilometrů, a to jen jednou za několik stovek let. Když k tomu přidáme rychlost obou planet, je spíše náhoda, že se na Zemi vůbec nějaké meteority z Marsu dostaly. Jinde by to ale mohlo být jinak.
Planeta sousedka
Kepler-36b a Kepler-36c. Tak se jmenují dvě planety, které před pár lety našel kosmický dalekohled Kepler. Obě jsou větší než Země a kvůli vysokým teplotám na jejich povrchu určitě život nebude. Přesto jsou v něčem zajímavé. Okolo hvězdy obíhají blízko od sebe, a to v takzvané rezonanci. To znamená, že oběžné doby planet jsou v určitém poměru. V tomto případě platí, že když jedna planeta oběhne okolo hvězdy šestkrát, druhá to zvládne sedmkrát. Dochází tedy k tomu, že jednou za šest oběhů jedné nebo sedm oběhů druhé se planety potkají na jednom místě a jsou poměrně blízko sebe.
Může život přeskočit?
Podobných dvojic planet, které jsou v rezonanci, bude ve vesmíru více. Na některých mohou být podmínky vhodné k životu. Pokud se k sobě obě planety přiblíží na vzdálenost jen několika milionů kilometrů, je šance na přenos materiálu výrazně větší. Podle vědců tak mohou existovat cizí sluneční soustavy, ve kterých život vznikl na jedné planetě a poté byl přenesen na druhou planetu podobně, jako putoval kus Marsu na Zemi.
Více o životě na jiných planetách:
