Při výbuchu supernovy jsou rozmetány vnější vrstvy hvězdy. Na jejím místě zůstane mlhovina a v jejím centru velmi malý a hustý objekt zvaný pulsar. Nejhmotnější hvězdy se po výbuchu supernovy mohou zhroutit do černé díry.
Na Zemi pak výbuch pozorujeme jako prudké zjasnění hvězdy. V minulosti se supernovám říkalo "nová hvězda". Jedna taková zazářila na nebi v polovině 19. století a byla dlouho druhou nejjasnější hvězdou na nebi. Eta Carinae, která se nachází 7500 světelných let od nás, ale výbuch supernovy přežila.
Nebo bylo vše jinak?
Ze tří hvězd dvě
Systém Eta Carinae tvořily v tři hvězdy. Hmotnější hvězda, kterou můžeme označit písmenem A, obíhala okolo společného těžiště s méně hmotnou hvězdou B. Okolo obou pak obíhala ještě ve větší vzdálenosti hvězda C.
Hvězda A začala na konci svého života zvětšovat svůj objem a stala se obrem. Materiál z této hvězdy začal přetékat na hvězdu B, jejíž hmotnost postupně rostla až na 100 Sluncí. Po hvězdě A zůstalo jen horké héliové jádro o hmotnosti 30 Sluncí. Rozložení hmotnostních poměrů v systému se změnilo, což narušilo jeho stabilitu. Dosud nezúčastněná hvězda C se začala přibližovat k hvězdě B. Obě hvězdy se nakonec srazily.
Rozluštěná záhada?
Při obrovském výbuchu se uvolnilo velké množství energie a došlo také k vysunutí značného množství materiálu o celkové hmotnosti 10 Sluncí! Materiál byl vystřelen rychlostí více než 40 milionů kilometrů za hodinu. Na Zemi jsme pozorovali zjasnění, které vypadalo jako výbuch supernovy.
Dnes tvoří Eta Carinae původní velmi hmotná hvězda a okradené héliové jádro. Obě hvězdy obíhají okolo sebe s periodou asi 5,5 let. Dráha menší hvězdy je ale velmi protáhlá, takže občas projde skrz vnější vrstvy větší hvězdy. Během tohoto průchodu se tvoří silné rázové vlny, materiál se silně zahřívá a vyzařuje se rentgenové záření, které můžeme pozorovat. Hvězda B má obrovskou hmotnost, takže za pár stovek nebo maximálně milionů let vybouchne jako supernova. Tentokrát už doopravdy.