Venuši se přezdívá jitřenka nebo večernice a to proto, že je vidět při západu Slunce nebo krátce před jeho východem. U Merkuru je to stejné, ale je mnohem méně jasný a nachází se blíže ke Slunci – nejen doopravdy, ale také na pozemské obloze. Je tak obtížné ho pozorovat. Traduje se, že Mikuláš Koperník na smrtelné posteli litoval, že Merkur nikdy neviděl.
Zapomenutá planeta? Už ne…
Z hlediska kosmického výzkumu byl Merkur dlouho také „neviditelnou planetou“. V letech 1974 a 1975 okolo něj třikrát prolétla americká sonda Mariner 10. Nejblíže se dostala na vzdálenost 320 km a podrobně zmapovala velkou část povrchu planety. V dalších letech jsme se museli spoléhat jen na data ze Země. Teprve v roce 2008 okolo Merkuru prolétla sonda Messenger. Po třech průletech byla v roce 2011 navedena na oběžnou dráhu planety a čyři roky ji podrobně zkoumala.
Merkur jako Měsíc
Merkur je jen o 40 % větší než náš Měsíc a menší než Jupiterův měsíc Ganymedes nebo Saturnův Titan. S našim Měsícem má nejen podobnou velikost, ale dokonce i podobně vypadá. Je to pustý svět posetý krátery. Stejně jako Měsíc, také Merkur nemá výraznou atmosféru, díky čemuž jsou na jeho povrchu extrémně velké teplotní rozdíly mezi denní a noční stranou. Teplota se může pohybovat od -170 °C po 430 °C. Den i noc trvají na povrchu Merkuru dvakrát déle než na Měsíci. Okolo své osy se Merkur otočí za 58 dní.
Království ohně a ledu
V oblasti pólů Merkuru jsou na dnech kráterů místa, kam sluneční paprsky nikdy nedopadají. V 90. letech se na ně zaměřily radioteleskopy, které našly skvrny s velmi vysokým radarovým odrazem. Vědce napadlo, že by mohlo jít o led, což později potvrdil i blízký průzkum planety. Ledu se v kráterech podle vědců nachází skutečně značné množství.
Obří kus železa
Led na nejbližší planetě od Slunce zní trochu paradoxně. Proto jsme Merkur pokřtili jako království ledu a ohně. Možná bychom ale místo ohně mohli použít slovo železo. Merkur má totiž poměrně velkou hustotu a s ohledem na svou velikost a další parametry i překvapivě silné magnetické pole. Dosahuje sice asi jen 1 % pozemského, což je ale pořád hodně ve srovnání s Venuší nebo Marsem. Zdrojem magnetického pole je částečně roztavené obří želené jádro, které zabírá více než polovinu objemu planety. V případě Země to není ani pětina.
Budoucí výzkum Merkuru
V říjnu 2018 odstartovaly k Merkuru společně dvě sondy pod souhrnným názvem BepiColombo. Jednu sondu připravila Evropská kosmická agentura, druhou Japonská kosmická agentura. První ze šesti průletů okolo Merkuru bude v říjnu příštího roku. V prosinci 2025 pak budou sondy navedeny na oběžnou dráhu planety, kde se rozdělí. Japonská sonda se bude zabývat především výzkumem magnetického pole. Evropská bude zkoumat povrch, složení planety i její okolí.
Blízko a přesto daleko
Okolo Slunce oběhne Merkur za 88 dní. Pohybuje se ve vzdálenosti zhruba 60 milionů kilometrů. Přestože rok na jeho povrchu trvá necelé tři pozemské měsíce, nové astronomické objevy nám ukazují, že to není tak málo, jak se může zdát. U jiných hvězd objevují astronomové planety, které okolo svých hvězd oběhnou za několik dní nebo dokonce hodin. Jde o obří světy podobné Jupiteru, ale i planety menší než Země.
Vesmírná tajemství
První planety u jiných hvězd byly objeveny v polovině 90. let minulého století. Dávno předtím v průběhu 19. století existovala hypotéza, že Merkur nemusí být první planeta od Slunce. Mezi Sluncem a Merkurem měla obíhat tajemná planeta s názvem Vulkán. Na existenci planety ukazovaly odchylky v dráze Merkuru, za kterými by mohla být gravitace většího tělesa. Odchylky měly však nakonec jiné a možná zajímavější vysvětlení.
Teorie relativity
Podobně jako ostatní tělesa, také Merkur se okolo Slunce nepohybuje po kruhové, ale mírně protáhlé eliptické dráze. Bod, který leží nejblíže ke Slunci se nazývá perihelium. Toto perihelium se v prostoru postupně stáčí. Z velké části za to může vliv dalších známých planet, ale část odchylky se nedařilo vysvětlit žádnými známými jevy. Pomohla až teorie relativity Alberta Einsteina.