Všechny planety Sluneční soustavy se zrodily z jednoho mračna prachu a plynu, takže jsou v podstatě všechny sestrami naší Země – vlastně spíše bratry, protože většina z nich má v češtině mužský rod. Až na dvě – Zemi a Venuši. Venuše je tak skutečně „sestrou“ Země. S ní má podobné vlastnosti, pokud jde o velikost nebo hustotu. Existuje ale i spousta věcí, které obě planety odlišují. Venuše třeba nemá žádný měsíc. Na jejím povrchu pak vládne skutečné peklo.
Pekelný svět
Venuše se nachází blíže ke Slunci než Země, pokud by ale neměla atmosféru, byla by teplota na povrchu pod bodem mrazu. Venuše ale atmosféru má a to pořádně hustou. Skládá se převážně z oxidu uhličitého, což je hlavní viník změn klimatu na Zemi. V atmosféře ho má 96,5 %. Zbytek připadá zejména na dusík. Další plyny jsou už zastoupeny ve velmi malé míře. Oxid uhličitý je skleníkový plyn, takže dokonale zadržuje záření ze Slunce. Na povrchu je kvůli tomu 90krát větší tlak než na Zemi a teplota dosahuje 460 °C.
Na povrchu Venuše byste nevydrželi ani ve skafandru a dlouho tam nevydrží ani nic jiného vyrobeného člověkem. Teplota je navíc poměrně konstantní, takže nepomůže ani přistát v noci nebo v oblasti pólů.
Skrytý povrch Venuše
Kvůli husté atmosféře není povrch planety vidět ze Země a ani ze sondy na oběžné dráze Venuše. Vědci musejí využít radarových pozorování. Radioteleskop nebo sonda vyšlou signál, který se odrazí od povrchu a vrátí zpět. Tímto způsobem je možné povrch „ohmatat“ a prostudovat.
Výzkum v pekle
O Venuši byl největší zájem zejména v 60. až 80. letech, kdy se k ni vydala řada sovětských a amerických sond. Veněra 4 vstoupila v roce 1967 do atmosféry planety a předala nám cenná data. Veněra 7 pak o tři roky později dokonce přistála na povrchu. Velmi rozsáhlý průzkum planety provedla na přelomu 80. a 90. let americká sonda Magellan. Poté zájem o Venuši opadl. Teprve v roce 2006 k ní přilétla evropská sonda Venus Express a zkoumala ji z oběžné dráhy do konce roku 2014. Od roku 2015 zkoumá planetu japonská sonda Akacuki.
V dalších letech by se k planetě mohla vydat indická sonda s balóny a rozsáhlejší průzkum chystají Rusové. Chtějí navázat na svůj program Vega. Za pár let by se k Venuši mohla vydat Vega-D, která bude zkoumat planetu z oběžné dráhy, vypustí balóny do atmosféry a dojde i k přistání na povrchu.
Venuše: Královna sopek
Díky radarovým průzkumům máme určitou představu o tom, jak to na povrchu planety vypadá. Venuše je královnou sopek. Těch největších se základnou přes 100 km bychom na povrchu napočítali na 160. Existují důkazy, že vulkanická činnost probíhá na povrchu i v současnosti. Nejstarší útvary mají jen stovky milionů let, takže ještě relativně nedávno muselo dojít k velké vulkanické aktivitě. Kromě sopek jsou na Venuši také větší krátery a hory. Největším horním masivem je Maxwell Montes o výšce 11 km.
Nepřehlédnutelná
Venuši se říká jitřenka nebo večernice, protože je vidět v období okolo západu nebo východu Slunce nad západním, respektive východním obzorem. Pokud je dobře pozorovatelná, tak ji určitě nepřehlédnete. Po Slunci a Měsíci je třetím nejjasnějším objektem na obloze. Při pohledu menším dalekohledem samozřejmě nespatříme kvůli atmosféře žádné povrchové útvary, jako je tomu u Marsu, ale můžeme pozorovat fáze planety, které jsou podobné fázím Měsíce. Osvětlená je různě velká část „povrchu“ Venuše.
Život na Venuši?
Člověk má tendenci vidět možný život všude, kde jsou jen trochu přijatelné podmínky. Na povrchu Venuše takové podmínky nenajdeme, ale v atmosféře ano. Ve výšce kolem 50 km jsou teploty tak akorát. Představa „atmosférického života“ je hodně zajímavá, ale asi nereálná. Přijatelná teplota ve větších výškách ale může umožnit výzkum planety. Do atmosféry Venuše bychom mohli vyslat balóny či vzducholodě, které by zkoumaly atmosféru i pekelný povrch pod sebou. NASA dokonce v minulosti studovala možnost, že by podobné vzducholodě byly pilotované lidmi.
