Na cestě po pláži k vodě nebo doma na zahradě si asi každý položil otázku, jak je vůbec možné, že naši předkové zvládali chůzi na boso. Nepřivyklá chodidla cítí každý kamínek a klacík. K nošení bot však existuje ještě jeden - asi závažnější důvod - a tím je zima. Když pralidé vyrazili z Afriky na sever, museli si nějak své nohy chránit před chladem.
První boty byly zřejmě spletené z nějaké pevné rostliny, rákosu nebo lýka. Dalším starobylým materiálem byla kůže z ulovených zvířat. Kůže i rostlinné zbytky se však špatně uchovávají - pokud je nesežere hmyz - sami se během času rozpadnou.
Když už se boty nezachovaly, vědci nelenili a začali zkoumat alespoň naše nohy a hlavně nohy našich předků. Přišli na to, že zhruba před 30 000 lety se u Praevropanů velmi zmenšil malíček. Nabízí se vysvětlení: Pokud chodíte bosi, tento zdánlivě bezvýznamný prstík slouží k lepší stabilitě celé nohy. Pokud ale nazujete boty, svou funkci ztrácí. Podobně i další prsty kromě palce.
Boty starší než pyramidy
Nejstarší vůbec nalezená bota pochází ze severní Ameriky, je stará 7 500 let. Jedná se o sandál, který tamní indiáni upletli ze stonků pelyňku a kožených řemínků. Nejstarší koženou botu nalezli nedávno v arménské jeskyni. Tehdejší obyvatelé ji zhotovili asi před 5 500 lety z jednoho kusu hovězí kůže sešněrované řemínkem jako tkaničkou. Celé to připomíná mokasín.
První boty tak již byly předobrazem dnešní obuvi. Sandály z bambusu a palmového listí nosí jihovýchodní Asii lidé dodnes. Ale přímým pokračovatelem těchto bot jsou dnes oblíbené "žabky".
Také druhé nejstarší boty - ty arménské - měly své pokračovatele. Mokasíny vyrobené stejným postupem v době bronzové i v raném středověku nalézají archeologové po celé Evropě. V Irsku se takové boty nosily v nezměněné podobě až do novověku. Říkalo se jim "pampooties", údajně moc nevydržely a za měsíc jste je prochodili.
Sandály podobné těm dnešním už existovaly době římské, stejně jako boty na podpatku, které nosily tehdejší ženy.
Praktická móda
Boty se jinak přizpůsobovaly i podmínkám života, móda prostě nebývala zcela pro nic za nic. Renesanční dámy tak nosily boty na extra vysokých podrážkách i proto, aby si neucouraly na špinavých ulicích své dlouhé sukně.
Ani často až legračně špičaté boty ve středověku nebyly samoúčelné, při jízdě na koni se nohy jejich majitelů mnohem snadněji dostávaly do třmenů.
V severní Evropě zase Vikingové (a také Keltové) vyráběli vysoké kožené boty nad kotníky, ne nepodobné vyšším zimním pánským botám, jaké si můžete koupit i dnes.
Ještě jeden materiál lidé používali k výrobě bot: dřevo. Klasické dřeváky, jaké si vybavujeme v souvislosti s holandským národním krojem, nosili lidé v západní Evropě už ve středověku. Kromě výroby těchto poměrně neobratných bot se dřevo používalo také na zvláštní papuče, které chránily koženou obuv před poškozením. V následujících stoletích sloužil tento materiál také k výrobě odolných podrážek. Takové dřeváky (někdy z korkové kůry) s oblibou nosí dodnes hlavně ženy.
Levá a pravá
Dlouho nebyly boty pravé a levé, ale jaksi univerzální, které se vytvarovaly podle nohy až nošením. Definitivní konec těchto obojetných bot, které byly pochopitelně mnohem levnější na výrobu, učinil Napoleon Bonaparte. Pro své vojáky požadoval to nejlepší, tedy i párové boty. Začátku básničky Sandál, kterou pro děti napsal Emanuel Frynta, a kterou možná také znáte: "O sandálech se praví, že levý není pravý, že pravý není levý, to ovšem každý neví…," by tak mnohé děti před dvěma sty lety vůbec neporozuměly.
