Na chvíli popustíme uzdu fantazii a přeneseme se do budoucnosti. Právě si připomínáme sté výročí přistání prvního člověka na Marsu. Nasaďte si své skafandry. Další část expozice muzea osidlování Rudé planety je v otevřeném prostoru. Do přetlakové komory vstupujte ve skupinkách a nestrkejte se. Kdo si zase bude hrát s ovladačem teploty skafandru spolužáků, dnes domů po vyučování nepůjde!
Zima, až se vaří krev
Mars byl dobyt a osídlen už před desítkami let. Žijí tam lidé, probíhají výzkumy. Na doby, kdy se na začátku 21. století potvrdila přítomnost vody a zkamenělých bakterií se tu vzpomíná jako na středověk. Přesto je Mars stále nehostinnou planetou, kde se teploty běžně pohybují kolem - 60 stupňů a tlak je tak nízký, že bez skafandru se vám uvaří krev. Stále se dá žít jen na velkých základnách. Stále je tu ale sen, který započal už na konci druhého tisíciletí, sen o přeměně rudé planety na modrou. Touha přetvořit Mars na druhou Zemi. Nechat v oceánech bouřit dnes zmrzlou vodu pod oblaky plujícími dnes neexistující oblohou.
Jak ohřát Mars
Je to úkol na dlouhá léta, ale proč se o něj konečně nepokusit. Především je potřeba planetu ohřát a zvednout tlak na jejím povrchu. To jsou teoreticky proveditelné úkoly. Nebylo by od věci také zesílit magnetické pole, které chrání před slunečními erupcemi. Ovšem to se nám zřejmě nepovede. Museli bychom změnit jádro planety i její velikost.
Mars bude vždy drsným světem. Ovšem terraformací - tedy přiblížením podmínek na povrchu planety Zemi - byste se po něm mohli procházet bez skafandru a užívat si louky porostlé odolnými rostlinami.
Jak na ně ale přeměnit zmrzlé pouště rudého prachu? Hlavní je dostat do prostoru nad nimi plyny, které vytvoří základ atmosféry. Jakmile tam budou, začne se skleníkovým efektem, kdy atmosféra vrací část odraženého slunečního záření zpět na povrch, planeta ohřívat i stoupne tlak na jejím povrchu.
Čím nafouknout atmosféru?
Ovšem, kde tyhle plyny vzít? Nápadů je několik. První, nejšílenější, je dovážet je z Venuše, to by bylo ovšem tak energeticky náročné, že k podobné operaci asi nedojde. Daleko rozumněji se jeví změna drah komet, které potřebné plyny obsahují. Pokud bychom je nechali rozprsknout se o povrch Marsu, nárazem by se plyny odpařily a počaly tvořit atmosféru. Ani voda, kterou mají komety v sobě není k zahození.
Je tu však také možnost využít marsovských zásob. Podle všeho je na planetě dostatek oxidu uhličitého. Ať už zmrzlého v podobě suchého ledu na povrchu, tak tekutého v podzemních lagunách. Pokud by se tenhle prvek, který je na Zemi v běžném stavu plynný, podařilo dostat do prostoru, měli bychom atmosféru jedna báseň. Sice pro lidi nedýchatelnou, ale ono to na Marsu bez dýchacích přístrojů nepůjde asi nikdy.
Konec marťanských sjezdovek
Protože je oxid uhličitý ukryt hlavně v bílých čepičkách na pólech, je ve hře nápad na jejich "natření" na černo a tím zvýšení teploty a odpaření. Jak je známo, tmavé věci mnohem lépe pohlcují sluneční záření než světlé. Kdo nevěří, ať nechá kolo s černým sedlem na sluníčku, a pak si na něj sedne v plavkách.
Kde ale vzít na Marsu tolik černé barvy? Nedaleko. Stačí zaletět na marsovský měsíc Phobos. Tvoří jej tmavé horniny, z nichž namletý prášek vysypeme na póly. Jen nevíme, zda to bude fungovat. Aby pak jediným výsledkem nebylo zaneřádění marsovských sjezdovek.
Továrny na atmosféru
Poslední variantou je výroba potřebných plynů pomocí továren na povrchu. Zní to také dost šíleně, ale třeba Margareta Marinová, mladá bulharská vědkyně pracující pro NASA i Mars Society tvrdí, že by to mělo jít. Fabriky by chrlily do ovzduší skleníkovém plyny, jichž se snažíme na Zemi zbavit a prý by tak dokázaly během 60 let zvednout teplotu na Marsu o 70 stupňů, tedy na solidních podzimních 10 nad nulou. To by pak způsobilo roztátí ledu v bílých čepičkách, uvolnění dalších plynů a naplnění oceánů tekoucí vodou.
V době, kdy na Marsu ještě nestála lidská noha, znějí tyto plány jako sci-fi. Ovšem sto let po prvním kroku do jeho prachu? Kdo ví, třeba tou dobou už budeme vědět, jak na to. Jen doufejme, že terraformací neuděláme více škody než užitku, abychom pak místo rudé planety, neměli planetu šedou.
Lepší než Mars?
K zabydlení se lidstvu nabízejí dvě planety - Venuše a Mars. Papírově je Venuše vhodnější, protože se více podobá Zemi. Ovšem jen papírově, obrovský tlak na povrchu a deště kyseliny sírové nejsou zrovna lákadlem na letní dovolenou. Mars je v tomto směru lepší, tam je "jen" hrozná zima a takřka nulový tlak. Venuše má ale místo, kde by mohli lidé žít, a to dokonce bez velké námahy. Nahoře v jejích mracích. Existují plány na stavbu létajících měst, jakýchsi obřích vzducholodí, které by se pohybovaly tak vysoko nad povrchem Venuše, kde by podmínky byly skoro podobně "přátelské", jako na vrcholu Mt. Everestu. Takže žádný zázrak, ale lepší něco než nic.
Marťané v Antarktidě
Život na Marsu, byl tam, nebo nebyl? Posíláme tam jednu sondu za druhou a odpověď nemáme. Přitom ležela ve vesmírných měřítcích za rohem - na Antarktidě. V roce 1984 tam byl nalezen meteorit nepoetického jména ALH 84001. Vloni, po 25 letech, vydal díky nejnovějším mikroskopům důkaz, který podle vědců sliboval už dávno - stopy po bakteriích. Nejedná se přímo zkameněliny, ale pozůstatky jejich činnosti - krystalky nerostu zvaného magnetovec (magnetit) uspořádané stylem, jako to dělají některé pozemské bakterie. Že ALH 84001 pochází z Marsu máme potvrzené. A když byly na Marsu bakterie, mohly tam žít i složitější organismy. Jen najít důkazy.
