Uhlí dochází, ropa dochází, atomové elektrárny prý vybuchují, takže je polovina světa nechce. Kde brát elektřinu, na které je naše civilizace závislá? Jasně, z alternativních zdrojů! Slunce a vítr, to je základ. Jenže... jenže s nimi neumíme úplně zacházet. Taková větrná farma z desítek vrtulí se dá ještě přežít, pokud nestojíte pod ní a nehučí vám do ucha, ale viděli jste někdy solární elektrárnu naživo? Desítky černých desek přišroubovaných k lešení z trubek. Ideální „módní“ doplněk krásné české krajiny. Spolehlivě zhyzdí cokoli, a protože je závislý na množství dopadajícího slunečního záření, nemůže stát jen tak někde. A tak se hledají ještě alternativnější zdroje.
Na Měsíci je slunce dost
Nejzajímavější projektem poslední doby je Luna Ring - měsíční prstenec - sluneční elektrárna obtáčející našeho věrného stříbřitého souputníka. Vizionářský koncept japonské firmy Shimizu, jenž by měl vyřešit všechny potíže s energií jednou provždy. Pokud pomineme, že by se všechny vlády světa okamžitě pohádaly o to, kdo bude mít na svém území vypínač, tak je to skvělý nápad.
Na Měsíci je dost místa, nikdo tam nemá chalupu, které by elektrárna kazila výhled a sluneční svit na něj dopadá nezdržován atmosférou. Ideální podmínky. Jen je to kapku z ruky. Překonáme-li tenhle problém, pak nám stačí poslat tam armádu robotů, pár astronautů a dát se do práce. Valná většina potřebného materiálu půjde vyrobit z měsíčních surovin včetně samotných solárních panelů.
Dál už je to jednoduché. Robotické buldozery postupně srovnají pás kolem Měsíce a mobilní továrna na solární panely je na něj začne klást. Nejprve na pásečku širokém pár desítek metrů, který se časem roztáhne do šíře 400 km při délce obvodu úctyhodných 10 916 km. Mimochodem by tak vznikla největší lidská stavba viditelná z vesmíru, kam se hrabe Velká čínská zeď. Navíc by ji viděli všichni, nebylo by potřeba létat na oběžnou dráhu. Sice by tahle „ozdůbka“ asi trochu kazila romantické večery, měsíc s prstencem uprostřed by už nebyl to pravé, ale zvyk je zvyk.
Jde to i bez drátů
To by roboti tam nahoře neřešili, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu by postupovali vpřed, ve spirále pořád dokola. Na Zemi by mezitím vznikaly přijímací stanice. Natáhnout kabely z Měsíce nemůžete, přetrhají se vlastní vahou. Musíte energii přenášet bezdrátově.
Vizionáři počítají se dvěma paralelními způsoby. První na bázi mikrovlnného záření, které by stanice povrchu staré dobré Země měnily na elektřinu. Ztráty během přenosu by prý neměly přesáhnout dvě procenta. Ovšem bydlet vedle přijímače, asi nebude žádný med!
Druhá varianta je ještě divočejší. Počítá s vysíláním mohutného laserového paprsku, který by pomocí obřích čoček plovoucích na hladině moře rozkládal vodu na kyslík a vodík - palivo, ke kterému upírá zraky celý svět. Jen ho není kde brát (a je docela výbušné). Hotový vodík by pak tankery (poháněné čím jiným než zase vodíkem) rozvážely po celém světě. Za jasného počasí by se mělo opět 98 % vyslané energie dostat na povrch Země.
Hvězda smrti?
Přijímací stanice nejsou žádní drobečci - mikrovlnný přijímač by měl mít průměr dva kilometry a obří plovoucí čočka úctyhodný kilometr. Podobně obřích rozměrů dosáhnou i vysílače na Měsíci. Baterie mohutných zářičů obsadí jeho přivrácenou stranu, která se k nám díky provázané rotaci se Zemí nikdy neotočí zády. Vysílače proto mohou být neustále v provozu a okolo energetického pásu povedou kromě servisních silnic také kabely, svádějící energii z odvrácené strany Měsíce.
Ten sice v návrzích, vysílaje svazek paprsků k naší Modré planetě, připomíná Hvězdu smrti z Hvězdných válek, ale pokud by se tenhle šílený nápad povedlo zrealizovat, měli bychom o elektřinu postaráno na dlouhá léta dopředu. I když... nám lidem jí nikdy nebude dost. Zhasli jste v koupelně?
