Nyní se podívejte vlevo, tam, kde nic nevidíte, je vystaven jeden z našich největších pokladů - predátor se zapnutou neviditelností, nechoďte k němu a nekrmte ho! A zde, v této velké prázdné hale, kosmická loď Enterprise. Se zapnutým maskovacím štítem, samozřejmě. Takže také neviditelná. Nechoďte prosím za bezpečnostní pás, ať se o ni nepraštíte do hlavy!
Vystavovat neviditelné věci není legrace. Hromada lidí vám ani nevěří, že je máte. Prostě nevděčná práce. Občas si člověk říká, jestli to nebylo na začátku jednadvacátého století lepší. Maskované znamenalo flekaté a podivně tvarované. Takže to každý viděl, věc se povedlo schovat maximálně před radarem. To je takový starý krám na hledání věcí. Vysílá radiové a mikrovlnné záření, to se odrazí třeba od letadla, vrátí se zpátky a vy víte, že tam je. Když ho ale správně zohýbáte a natřete správnou barvou, stane se pro radar skoro neviditelným. Ale jen pro něj. Takže tehdejší neviditelná letadla, lodě i tanky byly vlastně úplně viditelné.
Zahnuté světlo
A to by armáda ráda změnila. Voják, který umí zmizet jako predátor, je ideální. Sice se trochu mihotá, ale toho si nemusí nikdo všimnout. Jenže jak to udělat? Světlo se ode všeho, na co dopadne, odrazí. Jako u radaru. A vy tu věc pak vidíte. Pokud před ni dáte zrcadlo, zmizí. Jenže zrcadlo není do boje zrovna ideální věc, navíc funguje jen, pokud nepřítele přivážete ke stromu, aby na vás koukal ze správného úhlu. To je na nic. Pokud ale máte klid a čas, dají se tak dělat zázraky. Doslova. V hromadě starších českých filmů takhle mizeli lidé. Bez počítačů, jen se šikovně natočenou soustavou zrcadel.
Vojákům i vědcům jde o něco jiného. Cílem hry je donutit světlo obcházet schovávaný předmět. Aby jej prostě obteklo jako voda kámen. Jenže světelné záření není voda. Má své zákony odrazu a lomu a těch se drží. Žádný materiál vyskytující se v přírodě nedonutí světlo zahnout a vrátit se na původní trasu. Tady to chce něco úplně nového.
Neviditelné nic
Metamateriály - to je hrozné slovo. Ale přesvědčí světlo, aby se chovalo jako voda. Odborně se tomu říká záporný index lomu. Ještě odborněji jde o to, aby povrch "neviditelného pláště" byl vyroben z částeček menších, než je vlnová délka dopadajícího světla.
Už před pár lety se tenhle švindl pomocí nanokartáčku povedl s mikrovlnným zářením radarů, nedávno totéž i s viditelným spektrem světla.
Skvělá zpráva? No... v podstatě ano. Pokud pomineme, že se toho samozřejmě v první řadě chytí vojáci. Ale co naplat, armáda je tahoun vývoje všeho, má peníze a motivaci. My lidi máme vždycky skvělou motivaci, když jde o to toho druhého praštit klackem.
Větší háček nebo spíš hák je v tom, že nechat zmizet se nepovedlo ani tank, ani džíp, dokonce ani jednoho pěšáka, ani jeho čepici nebo alespoň knoflík... zatím všechny experimenty probíhají na úrovni mikronů pod mikroskopy. A vojáci skutečně atomy schovávat nepotřebují.
Ale funguje to. Teď jde o to, aby to fungovalo i ve 3D. Vědci nechali zmizet mikroskopické částice, ale jen při pohledu z jedné strany. Což není v boji zrovna praktické. Stačí popojít, kouknout z jiného úhlu a... baf! Celá technologie je k ničemu.
Kouzelný koberec nelétá
Letos na jaře s tím hnul tým Tolga Ergina z technologického ústavu v německém Karlsruhe spolu s kolegy z britské Imperial College. Zatím se to nepovedlo ve spektru, jež je viditelné lidským okem, jen v infračerveném, ale i tak je to úspěch. "Dali jsme přes malou bouli koberec a ta zmizela... i s kobercem," radoval se Tolga.
Pořád to sice není predátor, kterého obtéká světlo, ať se hne kamkoli, ale jsme na dobré cestě. Nemusíme snad připomínat, že se opět jednalo o skutečně mrňavou věc, respektive bouli. Koberec měřil 100 na 30 mikronů, tedy tisícin milimetru, samotná boule desetkrát méně. "Nic většího zneviditelnit zatím nedokážeme, současné technologie k tomu nestačí, ale teoreticky by měl jít koberec natolik zvětšit, až by schoval dům," shrnul to optimisticky vědec.
A co by bylo potřeba k tomu, abychom dokázali maskovat věci i pro lidské oko? Teoreticky drobnost, droboučká drobnost - zmenšit částečky na povrchu koberce. V současnosti mají 200 nanometrů (nanometr je miliardtina metru) a potřebovali bychom, aby měly 10, to už je hodně mrňavé.
Budka neviditelnosti
Ale i když pomineme zatím nedostupnou technologii k výrobě pláště stejně jako mrňavost mizejících předmětů nehodících se ani k válce plastových vojáčků, jsou tu i jiné potíže. Předně plášť ani koberec nejsou ve skutečnosti plášť ani koberec, neohýbají se. Dnes a zřejmě ani v rozumné budoucnosti nepůjde vyrobit ohebný materiál potřebných vlastností, takže spíše než plášť budeme mít neviditelnou telefonní budku.
Navíc budku, ze které neuvidíte ven. Materiál, který donutí zvenku světlo chovat se jako voda a ještě bude zevnitř průhledný, to je zatím moc. Takže člověka ve zneviditelňovací krabici sice nikdo neuvidí, ovšem on neuvidí ven. Ale s tím se bude muset armáda nějak srovnat. Oni si určitě poradí. Jen doufejme, že někoho nenapadne schovávat skládky odpadků, ruiny domů a jiné důsledky naší lenosti. Abychom se pak nedivili, co všechno jsme neviděli.
Neviditelný notebook
Podstatou neviditelných plášťů je přenést obraz zpoza schovávaného předmětu před něj. S trochou šikovnosti můžete udělat to samé, o co se vědci marně snaží, se svým monitorem, notebookem nebo mobilem. Nechat ho prostě zmizet, tedy spíš zprůhlednit. Ne, schovejte tu pilu! Stačí vyfotit věci za monitorem, dát fotku jako tapetu a dívat se na to celé ze správného úhlu. Ikony najednou plavou v prostoru. Vypadá to parádně. Na adrese www.tinyurl.com/pruhledny-monitor najdete vychytané příklady. Návod, jak to udělat, pak je třeba na www.tinyurl.com/pruhledny-monitor-navod.
