Ekranoplán je dopravní prostředek, který je hybridem mezi lodí, letadlem a vznášedlem. Při nízkých rychlostech do 85 kilometrů za hodinu pluje na vodní hladině jako loď, se zvyšující se počtem kilometrů za hodinu se z něj stává vodní kluzák a při rychlosti kolem 150 km/h letadlo, které se na krátkém úseku dokáže vznést i do větší výšky.
Loď, nebo letadlo?
Jak stroj funguje? Ekranoplán podobně jako racek využívá takzvaného dynamického přízemního efektu. Jev se projevuje tím, že vzduch tlačený směrem dolů se odráží od vodní hladiny a vytváří vzduchový polštář potřebný pro vznášení se tohoto "pololetadla". Vývoj ekranoplánů zažil svůj největší rozmach od šedesátých let 20. století v tehdejším Sovětském svazu.
Vedoucím neobvyklého projektu byl pověřen konstruktér Rostislav Jevgenijevič Alexejev. Konečným cílem jeho týmu bylo vyvinout rychlý vojenský dopravní prostředek, který by dokázal překonat pro klasické lodě obtížné překážky - minová pole, zrádné mělčiny nebo jiné lodě. Pro přistání měly strojům sloužit speciální lyžiny umístěné pod trupem.
Nečekaný mořský útočník
Sovětské armádě by to vůči jejich tehdejším soupeřům - námořním sílám USA - poskytlo velkou výhodu. Vojenské ekranoplány mohly mít navrch především při vylodění do pobřežních vod. Po mnoha testovacích zkouškách se první zkušební stroj úspěšně vznesl roku 1972 na řece Volze, roku 1984 pak byly první sovětské ekranoplány Orljonok (Orlíček) zařazeny do běžné výzbroje.
Měly sloužit jako výsadkové a zásobovací stroje s maximální nosností až 33 tun. Kromě vojáků mohly nést i dva obrněné transportéry BTR-60 nebo jeden obojživelný tank. Zvláštních vznášedlo-lodí bylo vyrobeno pouze několik kusů, neboť po smrti tehdejšího sovětského ministra obrany Ustinova v roce 1985 nenašli již v Sovětském svazu jiného mocného zastánce.
Neslavný konec projektu
Navíc kvůli jejich nemožnosti přeletět delší zvlněnou pevninu (nefunguje zde přízemní efekt) a poměrné poruchovosti byla většina z nich v devadesátých letech 20. století vyřazena z tehdy již ruské výzbroje. Bohužel se tehdy pro tento zajímavý projekt nepovedlo získat zahraniční investory, kteří by mohli rozjet jejich výrobu pro civilní účely.
Počítalo se totiž s tím, že by stroje mohli sloužit jako záchranářské, nebo pro speciální výzkumné arktické mise. Vždyť konkurenční americké projekty ekranoplánů X-113 A a X-114 dokonce zůstaly pouze na papíře. Dnes moderní civilní ekranoplány vyvíjí konstruktéři v USA, Singapuru a v dalších zemích.
Co se vznáší nad polem?
Podobně neuvěřitelný a zapomenutý je i další vynález, o jehož výrobě se uvažovalo v padesátých letech 20. století v tehdejším Sovětském svazu. Cestou k urychlení obilné sklizně měl být stroj, který dnes vyvolává úsměvy na tváři. Létající kombajn!
Helikoptéra měla sbírat obilné klasy pomocí žací lišty, která by byla předsunuta před samotný vrtulník a skloněna v úhlu 45 stupňů. Před přistáním stroje se pak tato lišta měla pomocí hydrauliky sklopit do vodorovné polohy.
Vize, které zapadly
Návrh počítal s tím, že se každé zrno oddělí od klasu pomocí ultrazvuku a poté je nasaje sběrové potrubí, jež je dopraví do zásobníku v helikoptéře. Protože měl být vrtulník neobvykle velký, konstruktéři uvažovali i o jeho pohonu pomocí malého atomového reaktoru!
Tento vynález nebyl podobně jako mnoho dalších, o nichž se dočtete v knize Odvážné vize: Projekty, které měly změnit svět, nikdy vyroben. Mezi zatím (nebo nikdy?) neuskutečněné projekty patří také pouštní automobilové karavany na atomový pohon, propojení všech kontinentů podmořskými tunely nebo létající hotely na oběžné dráze Země. Stanou se někdy skutečností?
