Zdá se, že lidé podvádějí často a ani vědci nejsou výjimkou. V historii existuje vědeckých podvodů celá řada. Některé byly pro peníze, jiné zase jejich strůjci zosnovali, aby ukázali svým kolegům, že mají pravdu. Některé padělky rozpoznali už jejich současníci, jiné se podařilo odhalit až po letech a některé byly tak přesvědčivé, že dodnes vzrušují milovníky záhad.
Drak v garáži
V roce 2004 přišel za biologem Allystayrem Mitchelem jakýsi David Hart, přinesl mu skleněný válec, v němž byl ve formalínu záhadný tvor zřetelně připomínající malého draka. Našel ho prý, když uklízel starou garáž po svém dědovi, který byl před více než sto lety vrátným v londýnském přírodním muzeu. Nádobu s dračím mládětem do Londýna údajně poslali v roce 1890 němečtí vědci jako vzácnost, o které se chtěli poradit. Po krátkém váhání však tehdy Britové usoudili, že jde o padělek, jehož účelem je jen zmást a zesměšnit. Vedení muzea proto tehdy vrátnému Hartovi přikázalo, aby předmět zničil. Ten si však dráčka odnesl domů, takže ho jeho potomek mohl po více než sto letech opět vytáhnout na veřejnost.
Podle Allystayra Mitchela, který jako první ve 21. století dračí mládě zkoumal, je tento "tvor" bezchybný "od zubů, drápků až po pupeční šňůru" a "pravděpodobně byl vyroben z gumy kombinované s voskem".
Od roku 2004 bylo o dráčkovi napsáno několik článků. Část lidí v nich vyjadřuje přání, aby se jednalo o opravdového draka, část věří, že za podvrhem stáli Němci, a někteří naznačují, že by snad drak mohl vzniknout až v dnešní době, aby pomohl Allystayru Mitchelovi propagovat jeho knihu.
Mořské panny
Podobný případ jako dráček - jen o něco starší - jsou mořské panny, které si evropští námořníci dováželi domů hlavně z jihovýchodní Asie. Zdejší obyvatelé je vyráběli z vysušených opičích hlav a rybích kůží. Vydělali na tom nejen oni, ale i námořníci. Nejzdařilejší podělky totiž skupovala evropská muzea jako vzácné exponáty. To ovšem bylo v době, kdy Evropané včetně vědců věřili, že v dalekých zemích žijí obři a trpaslíci nebo dokonce i lidé, kterým chybí hlava a celý obličej mají na břiše.
Zkamenělé jméno
Staří vědci měli vůbec občas výstřední názory. Dlouho se například předpokládalo, že zkameněliny vznikaly působením jakési tvořivé síly. Že to jsou jen podivně tvarované kameny - hříčky přírody. Tuto "vědeckou" teorii pomohl rozbít až jeden podvod nebo snad drsný kanadský žertík.
Na počátku 18. století žil v německém Würzburgu lékař a učenec s předlouhým jménem Johann Bartolomeus Adam Beringer. Jeho koníčkem bylo hledání zkamenělin v nedalekém lomu. Asi nebyl moc oblíbený, protože mu jeho kolegové na místo, kam chodíval kopat, začali podstrkávat padělky zkamenělin nejrůznějších zvířat a znaků.
Doktor Beringer je poctivě sbíral a schraňoval, aby v roce 1726 vydal výpravnou knihu s obrázky 200 zkamenělin, které nalezl. Když kniha vyšla, šel se - jako obvykle - podívat do svého oblíbeného lomu, zda by ještě něco zajímavého nenalezl. Čekalo ho však překvapení. Vykopal kámen, na němž bylo "zkamenělé" jeho jméno. V té chvíli pochopil, že se stal obětí krutého žertu. Aby svůj omyl zamaskoval, ze všech sil se snažil všechny své knihy skoupit. To se mu ale už nepodařilo. Vyšetřování ukázalo, že dva vtipálci, kteří s pomocí studentů "zkameněliny" vyráběli, byli jeho kolegy z univerzity. Trest je neminul, oba přišli o práci. Pozoruhodné na celé této historce je, že od té doby učenci přestali považovat zkameněliny za projev "tvořivé síly", ale za pozůstatky živočichů a rostlin.
Podvod slavného genetika
Nemyslete si však, že se různé vědecké kulišárny týkají pouze dob dávno minulých. Nedávno byl za podvodníka označen proslulý korejský genetik Woo Suk Hwang. Ten tvrdil a také publikoval v předních světových vědeckých časopisech, že vyvinul jedenáct řad lidských kmenových buněk, které dávají naději na léčení nevyléčitelných nemocí. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o podvod. Cílem bylo získat peníze a dotace pro univerzitu v jihokorejském Soulu, kde Hwang působil. Přitom tento vědec nebyl jen podvodník, například jako prvnímu na světě se mu podařilo naklonoval psa - afgánského chrta Snuppyho. A to zřejmě opravdu.
Kouzelník ve vědě
Čistokrevní podvodníci však ve vědě působili donedávna také. Například v první polovině 20. století byl velmi známý německý přírodovědec Franz Moevus. Měl (falešnou) teorii, že zelené řasy mají určité látky příbuzné karotenům, které mohou používat při pohlavním rozmnožování. Dvacet let se s tímto názorem dobře živil jako učitel na evropských univerzitách. Posléze přednášel i v Austrálii. Tam ho však studenti přistihli, že když potvrzuje při pokusech svoji teorii, používá podobné triky jako pouťoví kouzelníci.
Vesmírný motor
Podvodníkem v nejčistším slova smyslu byl i jakýsi John Leeley z Filadelfie. Ten se chlubil, že vynalezl speciální (a velmi užitečný) stroj poháněný "silami vesmírného éteru". Dělo na tomto principu prý pálilo stovky ran za minutu. Poté, co ho předvedl americké armádě, dostal peněžní prostředky pro další výzkum. Teprve po Leeleyho smrti se zjistilo, že kanon poháněný "vesmírnou silou" byl ve skutečnosti připojený ke kompresoru schovanému v podzemí laboratoře. Natlakovaný vzduch pak uváděl střely "zázračné zbraně" do pohybu.
Záhada Piltdownské lebky
A nakonec případ asi nejslavnějšího a také dodnes nejzáhadnějšího vědeckého podvodu. Jde o tak zvanou Piltdownskou lebku. V době svého nálezu, před sto lety, byla opěvována jako chybějící článek ve vývoji člověka. Vědci jí považovali za pozůstatky tvora stojícího přesně mezi opicí a moderními lidmi. Ve skutečnosti se však jednalo o část lidské lebky, orangutaní čelisti a šimpanzích zubů, vše upravené tak, aby to budilo dojem, že jde o součást jediného tvora.
Napůl člověk a napůl opice
Proč se však někdo o něco takového pokoušel? To s jistotou nevíme dodnes, možná chtěl autor tohoto podvrhu podpořit Darwinovu teorii. Ta již sice v roce 1908 byla zhruba 50 let stará, avšak to, že "člověk pochází z opice" ještě spousta lidí nedokázala přijmout. Darwin ve své teorii tvrdí, že se jednotlivé druhy vyvíjejí a v průběhu věků mění v jiné. Tvorům na poloviční cestě mezi druhem původním a novým se říkalo chybějící článek. Právě takový chybějící článek ve vývoji člověka se přívrženci Darwinovy teorie, snažili najít.
Když roku 1908 nalezl sběratel fosilií Charles Dawson u jihoanglického Piltdownu úlomky částečně lidské a částečně lidoopí lebky, vyvolalo to úplnou senzaci. Odborníci, kteří jeho nález zrekonstruovali, zjistili, že mozková část vypadala podobně jako u moderních lidí a mozek tohoto tvora byl stejně velký, jako máme my dnes. Vedle mozkovny však Dawson vykopal část čelisti lidoopího typu a podivné zuby, trochu lidské a trochu opičí. Zuby přitom zapadali do čelisti a i čelist k lebce.
Dokonalý podvod
Většina tehdejších odborníků nález považovala za pravý. Zároveň podporoval tehdejší domněnky, že velký mozek změnil životní styl našich předků, díky čemuž došlo k jejich polidštění. Mnozí také Piltdownského člověka považovali za důkaz, že běloši vznikli v Evropě a zatímco ostatní rasy pocházejí z nějakých opolidí nebo neandrtálců.
Na to, že Piltdownský nález byl padělek, se přišlo až v roce 1950. Chemické rozbory ukázaly, že lebka, čelist i zuby byly rozdílného stáří. Dnes víme, že zatímco části lebky patřily člověku, který žil někdy ve středověku, čelist byla upravena z orangutana a zuby byly původně šimpanzí, ale někdo je obrousil, aby připomínaly zuby lidské.
Případ pro Sherloka Holmese
Záhadou, kterou dosud nikdo na sto procent nevyřešil, je to, kdo vlastně tento padělek zhotovil. Jeho objevitel Charles Dawson pravděpodobně neměl dostatečné vzdělání, aby něco takového dokázal. Spekulovalo se i o slavném spisovateli Siru Arthuru C. Doylovi, autorovi slavného Sherloka Holmese. Ten se o nález skutečně živě zajímal, Piltdown několikrát navštívil, ale ani on pravděpodobně není pachatelem. Podezřelý byl i francouzský přírodovědec a jezuita de Chardin nebo kurátor britského muzea Martin Hinton. O něm je navíc známo, že se jednalo o velkého vtipálka.
Kdo z nich za celým podvodem stál, se již asi zjistit nepodaří. Stejně jako proč vlastně Piltdownská lebka vznikla. Šlo o žert, snahu podpořit Darwinovu teorii, nebo naopak tuto teorii zesměšnit? Ani to se už asi nedovíme.
