Stereoskopie (z řečtiny stereos - prostor a skopeō - vidět) byla objevena v podstatě současně s fotografií. Roku 1838 představil Angličan Sir Charles Wheatstone první zrcadlový stereoskop. Krátce na to roku 1849 vynalezl David Brewster čočkový stereoskop (kukátko), kterým bylo možné prohlížet stereofotografie.
Fotografie (normální i stereoskopické) se ve druhé polovině 19. století vyráběly kontaktním kopírováním z negativu a byly přesně stejně velké jako negativ. Kdo chtěl velkou fotografii, musel použít takový fotoaparát, do něhož se vešel velký negativ. Fotoaparáty proto dosahovaly obřích rozměrů a obtížně se s nimi cestovalo.
Naopak stereofotoaparáty mohly být malé, protože čočky ve stereoskopu obraz opticky zvětšují. Díky tomu se mohli stereofotografové vydat do celého světa a zásobit Evropu velkým množstvím reportážních stereofotografií. Stereofotografie se tehdy těšila velké oblibě. Stereoskop byl v každé domácnosti a stereofotografie bylo možné koupit v každé trafice. K veřejnému prohlížení sloužilo Kaiser Panorama, což byl velký stroj na 50 stereodiapozitivů, které si mohlo prohlížet 25 lidí současně.
Další 3D vlny
Další vlna obliby stereofotografií přišla po druhé světové válce, kdy se začaly používat barevné diapozitivy. Byla vynalezena pasivní polarizovaná projekce a vznikla první stereoskopická kina. Stereofotografii se začalo věnovat mnoho amatérů. Prodávaly se stereokotoučky jako turistické suvenýry, s animovanými pohádkami nebo například se stereofotografiemi z expedic Hanzelky a Zikmunda.
Nyní jsme na začátku další vlny, tentokrát způsobené rozšířením počítačů, digitálních fotoaparátů a velkých kin, které zařizují sály pro 3D projekce. Na trhu se začínají prosazovat 3D televize. (3D je zkratka z anglického three-dimensional a znamená trojrozměrné. Původně se jako 3D označovala počítačová grafika vytvářená ve třech rozměrech, i když byla často zobrazena jen dvojrozměrně. Dnes už se 3D přeneslo i na stereoskopické fotografie a filmy, byť často nemají s počítačovou grafikou nic společného.)
3Déčka v ABC
Stereoobrázky v tomto čísle ABC jsou zobrazeny jako anaglyf. To je jedna z nejjednodušších metod prostorového zobrazení. Vynalezená byla už v roce 1853. Prohlíží se brýlemi, které mají na levém oku červený filtr a na pravém azurový.
Princip spočívá v tom, že červená a azurová barva jsou vzájemně doplňkové. Díky tomu se červená barva přes azurový filtr jeví jako černá ale přes červený filtr projde nezměněna, není proto vidět. Azurová barva se přes červený filtr jeví jako černá a azurový filtr ji nezmění. Levý obrázek je vytištěn azurovou barvou, a proto je levým okem přes červený filtr viděn jako černo-azurový, ale pravým okem vidět není. Pro pravý obrázek to platí obráceně - je vytištěn červenou barvou a prohlížen přes azurový filtr. Oba obrázky jsou vytištěny přes sebe. Při prohlížení přes brýle pak každé oko vidí jen svůj obraz a v mozku si vytvoříme prostorový vjem.
Současný software už umí tvořit i barevné anaglyfy. Nemohou však být dokonale barevné, nelze totiž věrně zobrazit barvy filtrů brýlí - červenou a azurovou.
