Většina ponorek v devatenáctém století byly kovové válce, do kterých se sotva vešli námořníci otáčející klikovou hřídelí lodního šroubu. To Nautilus kapitána Nema z Vernova románu 20 000 mil pod mořem vypadal úplně jinak. Poháněl ho motor a měl velké okno, kterým mohl kapitán i jeho hosté pozorovat dění v moři.
1) Podmořský trakař
Vernovu vizi vyslyšel jako první Američan Simon Lake. Nejprve postavil malou dřevěnou pokusnou ponorku Argonaut Junior, což byl spíše jakýsi podmořský trakař s koly, která popojížděla po dně. Teprve pak začal roku 1897 v Baltimore stavět větší kovovou ponorku Argonaut, rovněž vybavenou koly, ale také čerpadly vzduchu, benzinovým motorem a přechodovou komorou, kterou bylo možné vyjít ven do moře. Následující rok pak Lake spolu s dalšími čtyřmi muži vyrazil na více než 3000 km dlouhou cestu do zátoky Chesapeake. Pod hladinou přečkali i větrnou bouři, která v této oblasti potopila na 200 lodí.
2) Zavěšená koule
Z úplně jiného konce vzal vědecký výzkum oceánu americký potápěč a vynálezce Otis Barton, když v roce 1928 poprvé načrtl dutou ocelovou kouli zavěšenou na dlouhém laně - batysféru. S ní se už mohl dostat až do míst, kam se s tehdejšími přístroji nikdo neodvážil. Když ji odlili, měla průměr 1,5 metru a stěny 7 cm silné. Dovnitř se dalo protáhnout pancéřovým uzávěrem zajištěným šrouby. Naproti němu bylo jediné okno z litého křemenného skla. Druhým mužem v batysféře byl americký přírodovědec William Beebe. V srpnu roku 1930 se s ní poprvé ponořili do hloubky 245 metrů a 15. srpna 1934 se při ponoru dostali až do hloubky 923 metrů. Dalších patnáct let zůstal tento rekord nepřekonán.
3) Nastupuje batyskaf
Všechny batysféry měly jeden společný problém, kterým bylo ocelové lano. Jak ale bez něj dostat batysféru do hlubin a zpět? Běžné ponorky používají k nadnášení vzduch, jenže ve velké hloubce by se vlivem tlaku zmenšila jakákoli zásoba vzduchu tak, že by batysféru neunesla. Francouzského vědce Augusta Piccarda napadlo naplnit osmnáctimetrový plovák namísto vzduchu nestlačitelným benzinem. Pod něj zavěsil batysféru. Tak vznikl batyskaf Trieste - skutečná hlubokomořská loď se kterou se 23. ledna 1960 vypravil spolu s poručíkem Donem Walshem do největší hlubiny na naší planetě - do propasti Challenger v Mariánském příkopu. Podařilo se jim dosáhnout hloubky téměř 11 km. V takové hlubině působil na každý čtvereční centimetr jejich kabiny tlak jeden a čtvrt tuny!
4) Hledači vraků
Dnešní batyskafy se už neplní benzinem. Namísto toho jsou jejich plováky vyřezány ze syntaktické pěny - plastu plného miniaturních dutých skleněných kuliček. Jsou proto mnohem menší a jejich posádky se s nimi mohou vydat i k vrakům. Mnohé z nich si už vydobyly slávu jako třeba americká plavidla třídy Alvin, která už hledala v oceánu ztracenou atomovou bombu a v roce 1986 zkoumala vrak Titaniku. Ponorky DSV Alvin kombinují vlastnosti klasických ponorek a batyskafů, nemohou se sice ponořit do takových hloubek jako batyskaf Trieste, zato mají mají proti němu něco navíc - ruce. Přesněji řečeno mechanická ramena, kterými mohou z mořského dna odebírat vzorky, a ukládat je do palety pod přídí.
5) Budoucí dobyvatel?
Poslední rekord, který ještě mohou oceánské hlubiny přinést, zatím nebyl dosažen. Těch posledních 605 metrů, které dělily posádku batyskafu Trieste od skutečného dna hlubiny Challenger, chtěl překonat známý dobrodruh Steve Fossett. Jeho ponorka Deep Flight Challenger má jakási zakrnělá křídla díky kterým pod vodou "létá". Dovnitř se vejde jen pilot, který musí ležet na břiše a ven vyhlíží skrze dvojitou kopuli z organického skla. Roku 2007 však Deep Flight Challenger osiřel, když Steve Fossett zahynul při nehodě svého soukromého letadla v Nevadské poušti. Snad se ho nějaký dobrodruh ujme!
