Auta, která za vás řídí, která nedělají chyby, nejsou nervózní ani unavená... Ať chceme nebo ne, takhle vypadá budoucnost osobní dopravy. Jednou, a nebude to možná tak dlouho, budou lidé s hrůzou slýchávat o temných dobách motorizmu, kdy se proti sobě nocí řítily masy oceli, ovládali je jen dva oslnění řidiči a od srážky je dělila jen čára na asfaltu. Prostě hrůza, středověk, Divoký západ.
Z Itálie do Číny
Byly časy, kdy tomu tak nebylo, kdy samotný vůz bez koní byl zázrakem. Tehdy byla jiná doba, začínalo něco neuvěřitelného a bylo třeba konat neuvěřitelné činy. Třeba ujet opravdu velkou vzdálenost. První velký motoristický závod vedl z Pekingu do Paříže a nebyl to ani tak závod jako tvrdý test, zda něco takového auto vůbec dokáže. Od té doby se tato trasa jela mnohokrát v obou směrech, nikdy to ale už nebyla taková výzva.
Až letos. V létě se na cestu z Itálie do Číny vydaly čtyři sluncem napájené elektrické dodávky. To je toho, řeknete si. Vždyť solární auto už objelo svět. Jenže tyhle oranžové krabičky na kolech neměly řidiče. Jízdu z Milána přes Moskvu na výstavu expo v Šanghaji zvládli roboti. Ne, za volantem neseděl android, který rukama pokrytýma umělou kůží a s nablblým úsměvem hlavního hrdiny filmu Já robot otáčel volantem. Celé auto se stalo robotem.
Oranžoví roboti
Skupina sedmi kamer a laserových dálkoměrů na každém voze snímala každý metr cesty, počítače data vyhodnocovaly a volily další směr i rychlost. Mezi sestavou kamer se na střeše usídlily solární panely, napájející palubní baterie. Kvůli nim trvala cesta 100 dní, jelo se přískoky - osm hodin nabíjet na slunci (kterého je naštěstí v centrální Asii dost) a tři hodiny vybíjet jízdou - a pořád dokola. Není divu, že SolarTaxi, což je zmiňované auto, co jako první na sluneční pohon objelo svět, za sebou tahalo obří valník se slunečními články. S mizernými cestami i pouští Gobi si autíčka Piaggia poradila takřka sama, výzkumníci, kteří se celou dobu vezli na jejich palubách, museli do řízení zasahovat jen zřídka. Roboti nezvládali šílenou moskevskou dopravu, kdy byly na silnici namalovány dva pruhy, ale auta jezdila ve třech i více řadách, případně zkoušela projet mýtné brány bez zaplacení. Ale to je při úctyhodném výkonu přes 15 000 ujetých kilometrů skutečně jen drobnost.
Závod bez řidiče
Oranžová Piaggia jela do Číny čtvrt roku. Roboti ale dokáží jezdit i rychleji. Jen to nemusí být pro případnou lidskou posádku úplně bezpečné. Znáte Pikes Peak? Pokud se trošku zajímáte o auta, asi ano. Pekelný závod do vrchu ježděný pekelnými auty s řidiči, kteří ženoucí se v oblacích prachu vzhůru nemají k pekelníkům daleko.
Vědci ze Standfordské univerzity se do něj rozhodli nasadit pekelné auto řízené pekelným počítačem. První ostrý závoďák jedoucí jen podle kamer, senzorů a GPS - robotické Audi TT Shelley. Jízda na hraně možností a prudkého srázu bez člověka v kabině, to je velká výzva, 156 zatáček na převýšení přes 1400 metrů, a takové žádné robotické auto ještě nečelilo. Ovšem závodit na uzavřené trati, byť velmi rychle je jedna věc, projet zacpanou Prahou druhá. Mnohem náročnější je naučit jezdit automatická auta v provozu. Rychle se rozhodovat, číst značky, předvídat problémy a nebourat.
Software na kolečkách
O auta, která se řídí sama, se vědci a technici pokoušejí už léta. Napřed jezdila přivázaná na kabelech, pak nastoupily radiové vlny, následně na se palubě usadily první slaboučké počítače a s jejich výkonem rostla i rychlost, jakou dokázala auta sama jezdit a nenabourat se. Před několik lety vstoupila do hry americká výzkumná organizace DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency - obranná agentura pro výzkum pokročilých projektů) a vyhlásila závody pro auta bez řidičů. První ročník byl hodně divoký, žádné nedojelo do cíle, zato karambolů bylo dost. Doba pokročila a samostatně jezdící vozy už vyvíjí kde kdo. Paradoxně se ti nejúspěšnější nerekrutují z řad automobilek, ale vývojářů software.
Google car
Není proto divu, že jedno z nejvychytanější robotických vozidel vyvíjí Google. Jeho auta k focení ulic pro street view vrstvu v google maps jsou známá skoro po celém světě. A když už má google pěkný systém na rozhlížení se ze střechy auta, proč to nezdokonalit. Auta bez řidičů totiž stojí především na desítkách snímačů a kamer kolem celého auta. Nemohou jezdit podle GPS, stejně jak to nemůže udělat živý řidič. Satelitní navigace ví, kudy jet, ale už nevidí semafory, chodce, převrácenou tatru písku ani ježka (i když to, obáváme se, nevidí ani google car). Kamery v rámech oken a na střeše koukají kolem dokola, lasery pak měří vzdálenost od okolních objektů. Každou milisekundu pak teče do počítače záplava dat. Ten je vyhodnocuje, čte dopravní značky, vidí semafory a snaží se, aby auto neudělalo nic, co nemá. Google cars najezdila sama, jen s technikem za volantem pro případ průšvihu, přes 200 000 km bez nehody. Tedy až na jednu, kdy robot na červené dupl na brzdu a (živý) řidič za ním už nedobrzdil. Ale z toho by se digitální šofér před policií dostal, ani by nemusel googlovat nejlepší výmluvu. Když do vás někdo vletí zezadu, je to jeho chyba. Takže roboti jezdí bezpečně... Možná až moc. Uvidíme, jak jim to půjde ve velkém.
První pokuta pro robota
Čtveřice oranžových dodávek putujících z Itálie do Číny nejenom stanovila rekord pro největší vzdálenost ujetou roboty na jeden zátah, ale málem získala ještě jeden - první pokutu udělenou robotovi dopravní policií. V Rusku počítače přehlédly dopravní značku označující pěší zónu a vydaly se po ní. To se ale vůbec nelíbilo dopravním policistům, skočili do auta, dostihli hříšníky, zastavili je, přistoupili k okénku řidiče a... řidič nikde. Nakonec rekord nepadl. Vědcům na palubě se povedlo policii přesvědčit, že už se to nebude opakovat. Snad se ta informace mezi úctyhodnými 50 TB nasbíraných dat neztratí.
