Rychlost, rychlost... čím více, tím lépe. Rychlost zvuku je kolem 330 kilometrů za vteřinu, tedy něco přes 1000 kilometrů za hodinu. To není málo. I když jsme jí dosáhli už po druhé světové válce, pořád to není nic pro běžné smrtelníky. Poté, co Concorde skončil v muzeu, nemůžete si ji v podstatě mimo armádu vyzkoušet.
Zahozené letadlo
Ale co když je někomu rychlost zvuku málo? Co když je někomu málo i desetinásobek rychlosti zvuku, na kterou před pár lety nakopl náporový motor černou bezpilotní „vlaštovku“ X-43? Mach 10, to je nějaká rychlost, slušných 12 144 km/h. Také není legrace jí dosáhnout. Vezmete bezpilotní letadlo, přiděláte mu na záda raketu, pověsíte ho pod křídlo bombardéru, poletíte, co to dá, a pak ho i s raketou zahodíte. Raketa chytí, opět poletí, jak nejrychleji dokáže, až se jí podaří zažehnout motor na palubě X-43. Ten pak letadlo popožene až k závratné rychlosti mach 10. V té chvíli vědcům vrtá hlavou: Dalo by se letět ještě rychleji? A šlo by to vůbec řídit?
Když atmosféra nezdržuje
Dalo, a vlastně docela jednoduše. Prostě letadlo necháme padat z opravdu velké výšky. Rychlost padajícího tělesa neurčuje jeho hmotnost, ale pouze odpor vzduchu. Kulečníková koule i peříčko budou ve vakuu padat stejně rychle. Brzdí je atmosféra. Ta atmosféra, o kterou při návratu zpomalovaly raketoplány. „Když ale brzdit nebudeme, poletíme sakra rychle,“ řekli si vědci a také tak udělali. Vznikl projekt Falcon (Sokol). Lepší jméno než podle ptáka schopného řítit se k zemi jako kámen mu snad vybrat nemohli.
Vzhůru dolů
Princip je jednoduchý. Postavíte složitý kluzák, nacpete ho senzory a řídicí elektronikou, raketou ho vynesete vysoko nad zem a... hodíte ho dolů. Falcon začne padat a nabírat stále větší a větší rychlost. Nebude brzdit o atmosféru, naopak se jí bude probíjet svým na 2000 stupňů rozžhaveným špičatým trupem. Když dosáhne rychlosti kolem 20 machů, což je nějakých
21 000 km/h, začne ta náročná část. Sokol zvedne čumák a přejde do klouzavého řízeného letu, stále v rychlostech kolem 20 machů, pak postupně zpomalí a spadne do oceánu, kde už si ho vědci najdou. Vypadá to jednoduše, ale první test provedený loni v dubnu nevyšel úplně podle plánu – komunikace s řídícím střediskem byla přerušena brzy po oddělení od nosné rakety a Falcon zmizel v oceánu.
Na druhý pokus?
Druhý pokus proběhl letos v srpnu. Falcon HTV-2 (Hypersonic Technology Vehicle – nadzvukové technologické vozidlo) byl po předchozím nezdaru vylepšen a opět vynesen třístupňovou raketou Minotaur vysoko nad zemský povrch. Tam se oddělil a začal padat. Rychlost stoupala závratným tempem. Všechno šlo podle plánu až... až do chvíle, kdy měl Falcon přejít ze střemhlavého do klouzavého letu. Komunikace ustala a stroj byl po 36 minutách letu ztracen.
Povede se to?
Létat takhle rychle opravdu není legrace. Ovládat zařízení, které během dvanácti minut přeletí celé Spojené státy napříč a přitom se koupe ve žhavé plazmě, jak před sebou tlačí vzduch, se ukázalo složitějším, než se zdálo. Druhý pokus byl podle všeho i posledním. Tak jako tak, Falcon letěl rychlostí kolem 22 machů, což skutečně není málo a blíží se to první kosmické rychlosti (7,9 km/s)! Doufejme, že se mu časem podaří nejen padat, ale i letět. Vědce touha po rychlejší a rychlejších strojích nepřejde, takže nástupce Sokola se jednou vrátí. Doufejme, že brzy.
Ze země na zem
Vynášet letadla nahoru letadly a raketami a pak je házet dolů, není úplně ideální. Také se jedná jen o experimenty na cestě ke skutečnému hypersonickému letadlu. Tím měl být HTV-3X Blackswift – experimentální letoun schopný vystartovat z letiště jako letadlo, přejít na náporový motor jako X-43, dosáhnout obrovské rychlosti a zase bezpečně přistát. Bylo to náročné a drahé, a proto byl výzkum zastaven.
