Na to, že by bylo dobré prokopat Panamskou šíji, aby lodě nemusely obeplouvat jižní Ameriku nebo Afriku, přišli Evropané okamžitě po objevení Ameriky. Když se podíváte na mapu světa, napadne vás to také. První kdo o vybudování průplavu začal vážně uvažovat, byl španělský král Karel V., který už v roce 1534 nařídil první zeměměřičské práce. Jenže záhy se ukázalo, že na takový projekt tehdejší technika nestačí. Španělé proto raději „jen“ postavili pozemní stezku přes Panamskou šíji. Po této vydlážděné cestě se pralesem ubíraly karavany s tunami peruánského zlata a dalšího vzácného zboží. To se pak na pobřeží Atlantiku nakládalo na lodě plující do Španělska
Hadi, pavouci a zimnice
Myšlenka na průplav však nikdy nezanikla a čas od času se k ní lidé vraceli. Stavbu však zahájil až francouzský stavitel Suezského průplavu Ferdinad Lesseps. Od roku 1880 začali Francouzi mýtit cestu pro průplav. Mapovali a zaměřovali budoucí kanál. Stavby však byla náročnější, než se předpokládalo. Dělníci i inženýři umírali v drsných podmínkách vlhkého pralesa po tisících. Nejvíce lidí zahubila žlutá zimnice přenášená komáry, ale také malárie, jedovatí hadi, pavouci a další nástrahy tropů. Problémem byla i řeka Chagres (čti Čagres), jejíž hladina stoupala v období dešťů za den až o 13 metrů. Přinášela záplavy bahna a způsobovala sesuvy půdy. Do roku 1889 zemřelo 20 tisíc dělníků, tedy téměř každý druhý, kdo se stavby zúčastnil. Francouze však nakonec nezastavil počet obětí, ale to, že jim v roce 1889 došly peníze.
Odtržení Panamy
V roce 1901 se začaly o rozestavěný kanál vážně zajímat Spojené státy. Tamní politici pochopili, že fungující Panamský průplav by měl velký význam nejen pro americký vývoz, ale i pro vnitrostátní plavbu: cesta ze San Franciska do New Yorku se průplavem zkrátila z 22 tisíc kilometrů na devět a půl tisíce. Jenže, z počátku se Američané nemohli dohodnout s Kolumbií, které tehdy území dnešní Panamy patřilo. Nakonec se – s vydatnou americkou podporou – Panama od Kolumbie odtrhla a vyjednávání se „zjednodušilo“. V roce 1903 podepsala Panama smlouvu, v níž za 10 milionů dolarů dovolila USA kontrolovat (na sto let) území kolem budoucího průplavu.
Boj s nemocemi
O rok později Američané začali stavět. Zpočátku pokračovali ve francouzských plánech. Za rok se však stal hlavním stavitelem zkušený železniční inženýr John Stevens. Ten překvapivě nechal zastavit stavební práce a začal investovat do zlepšení životních podmínek pro dělníky i jejich vedoucí. Uvolnil peníze na boj se žlutou zimnicí a malárií. Nechal postavit kanalizaci, vydláždil vozovky i chodníky, zbudoval vodovody, domy dostaly sítě do oken. Bažiny v okolí vysoušely, aby se zabránilo množení komárů. Během roku žlutá zimnice zmizela a oblast budovaného kanálu se ozdravila. I tak si ale výstavba pod vedením Američanů vyžádala dalších 5 609 lidských životů.
Změna plánu
John Stevens také změnil původní plán, který uvažoval, že kanál bude prohlouben na úroveň mořské hladiny. Místo toho naplánoval přehradit řeku Chagres u Gatúnu a vybudovat systém dvojitých zdymadel, které lodě dostanou až do výše hladiny přehrady a pak je zase svedou dolů k moři. Stevens sice dal v roce 1907 výpověď, stavbu to však už neohrozilo. V říjnu 1913 proplula průplavem první loď, zkušební remorkér. O necelý rok později byl průplav slavnostně otevřen, pak však přišla první světová válka, takže do plného provozu byl průplav uveden až v roce 1920. Dnes proudí přes Panamský průplav zhruba čtyři procenta celosvětového obchodu.
Jak projet zdymadlem
Lodivod navede loď k prvním vratům zdymadla, odkud je pomocí lokomotiv mechanicky vlečena do první ze tří plavebních komor. Když tam vjede, vrata se vodotěsně uzavřou. Otevřenými otvory ve zdech se pak do komory řítí voda z Gatúnského jezera. Přísun vody se uzavře v okamžiku, kdy loď dosáhne úrovně druhé komory. Potom se otevřou druhá vrata a operace se opakuje i ve třetí – poslední plavební komoře zdymadla. Poté se loď dostane do nadmořské výšky 26 metrů na úroveň hladiny Gatúnského jezera, které přejede a vjede opět do první komory zdymadla. Zde vše postupuje obráceně: vrata se uzavřou a z komory je vypouštěna voda tak dlouho, dokud hladina neklesne na úroveň druhé komory. Poté se loď doopraví do druhé a nakonec do třetí komory, až se dostane opět na úroveň hladiny oceánu.
Zvětšování kanálu
Maximální rozměry plavidla, které může proplout zdymadly Panamského průplavu, jsou 294,13 metru délky a 32,31 metru šířky. Této velikosti lodí se říká panamax. Když panamaxy proplouvají kanálem, zbývá mezi nimi a molem po stranách pouhého půl metru. Velikost průplavu je tak i výzvou pro firmy, které plavidla staví. Loďaři si totiž objednávají logicky co nevětší lodě s maximální nosností, ale takové, aby průplavem ještě dokázaly projet. Na projetí průplavem se čeká fronta. Proto Panama přistoupila k rozšíření průplavu. Plavební komory mají mít délku 427 a šířku 55 metrů. Po plánovaném rozšíření průplavu se objeví nákladní lodě označované jako pospanamax, které se již počínají budovat. Rozšíření kanálu by mělo být hotové ke stému výročí, tedy v roce 2014.
O Panamském kanálu
Délka kanálu je 81,6 kilometrů, hluboký je 13 metrů.
Lodě projíždějí šesti plavebními komorami se zdymadly. Tři je vynesou až na úroveň Gatúnského jezera (26 metrů nad mořem) a další tři jim zase umožní sestoupit k mořské hladině.
Délka plavebních komor je 305 metrů a šířka 33,5 metru (po rekonstrukci budou mít délku 427 m a šířku 55 m).
Denně propluje 48 lodí, ročně zhruba 13 500 lodí.Cena za pro proplutí je závislá na velikosti lodě. Nejvíce (331 tisíc dolarů) zaplatila loď Disney Magic. Údajně nejlevnější mýtné zaplatil spisovatel Richard Halliburton, který kanálem proplaval za 36 centů.
Pokud by lodě nemusely čekat, trvala by cesta průplavem osm až deset hodin. Ve skutečnosti však proplutí Panamského kanálu trvá v průměru celý den.
