Kdesi v divočině Jižní Ameriky zvedly mohutné lijáky hladiny řek. Amazonka se rozlila do nekonečného pralesa. Uprostřed ničeho tam stojí malé letiště, na které se sjelo několik desítek lidí ze širokého okolí. Vládnou obavy: Všechno je podmáčené, startovací plocha je pro příliš letadla krátká a vrtulníky zase přepraví jen pár lidí... Najednou se na obzoru s tichým bzučením objevuje podivný stroj – něco jako vzducholoď křížená s letadlem. Na obloze vypadá maličká, ale jak se blíží k letišti, tak je mohutnější. Ohromný stroj se blíží ke kraťounké dráze, zpomaluje skoro na nulu a klesá. Bláto stříká na všechny strany, motory běží na plný zpětný chod a stroj stojí. Vypadá to, že naloží všechny. Opatrně se obrátí proti větru, vrtule tepou vzduch a stroj se vznese. Míří zpátky do civilizace...
Šikovný kříženec
O jakém stroji to píšeme? Je to hybridní vzducholoď – napůl letadlo, napůl vzducholoď. Z obou si bere to lepší. Aerostat plný helia celý stroj nadnáší, takže je mnohem lehčí než letadlo stejné velikosti a unese větší náklad. Je ale pořád těžší než vzduch a k letu potřebuje vztlak, který mu dodává aerostat ve tvaru křídla. Díky němu se hybrid řídí jako letadlo, startuje jako letadlo a hlavně přistává letadlo. Před několika lety jsme měli to štěstí být u přistání Zeppelinu NT, pokračovatele klasických vzducholodí. K tomu, aby naše vzducholoď přistála, potřebovala deset lidí na zemi a ještě speciální náklaďák s kotevním ramenem. Hybridní vzducholoď ale přistane skoro kdekoli jen s jedním pilotem. Proč? Protože má tendenci spadnout. Díky tomu, že je těžší než vzduch, při zpomalování klesá a nakonec si sedne na zem, kde se zastaví docela. Naproti tomu klasická vzducholoď se neustále vznáší a musí být k něčemu přivázaná.
Sluneční loď
Hybrid se prostě jeví jako ideální stroj budoucnosti. Nejspíš nenahradí letadla a doba vzducholodí se už nevrátí, ale pro speciální operace je jako dělaná. Na světě je několik firem, které ohlásily vývoj hybridních vzducholodí, ale jen málokterá něco opravdu postavila. Jednou z výjimek je SolarShip, která na konci minulého roku poprvé dostala do vzduchu svoji hybridní vzducholoď. Zatím jen malou, ale i tak je to velká událost.
SolarShip by měla sloužit hlavně v izolovaných oblastech při záchranářských pracích, humanitárních akcích nebo zásobování. Ke startu jí stačí pouhých 50 až 100 metrů. Dobré letové vlastnosti jí dodává vyladěná aerodynamika, lehké, ale pevné syntetické textilní lamináty a aerostat naplněný héliem, který slouží zároveň jako vztlakové těleso nadnášející celý stroj. O pohon se starají ultralehké baterie ve spojení s ohebným a vysoce účinným solárním článkem.
Tři bratři
Plánovány jsou tři varianty SolarShip s jmény Caracal, Chui a Nanuq. Do vzduchu se zatím dostal jen Caracal – nejmenší z plánovaných typů, určený pro rychlou pomoc v nedostupných oblastech. Neodveze toho moc, ale na přepravu lékařů i s vybavením či zraněných osob bohatě stačí. Větším modelem má být Chui. S doletem až 1000 km by měl zajistit dálkovou dopravu v oblastech bez cest a silnic. Největším z řady je model Nanuq s nosností 30 tun, by se prý rád popral o místo na slunci s obřími dopravními letadly. Ostatně slunce je to jediné, co by měl potřebovat k provozu. Nejmenšímu Caracalu ještě pomáhá spalovací motor, ale Chui i Nanuq mají pohánět jen baterie a solární články pokrývající „křídlo“, takže poletí skoro zadarmo. Vypadá to až moc ideálně? Ano vypadá, ale třeba se to skutečně povede, a až bude nejhůř, zachrání nás hybridní vzducholoď.
