Jednou z nejúchvatnějších věcí, kterou můžeme na obloze zahlédnout, jsou komety – obří koule z ledu a prachu, které na obloze vypadají jako hvězda obklopená protáhlým mlhavým obláčkem, kterému se říká chvost. Ten se vytvoří v okamžiku, kdy se kometa přiblíží ke Slunci, ohřeje se a z jejího povrchu začnou unikat plyny a prach. Právě během svého průletu kolem Slunce je proto kometa nejjasnější a nejlépe pozorovatelná. Pouhým okem však můžeme nějakou vlasatici spatřit jen jednou za několik let.
Jen stovky tisíc kilometrů od Slunce
Některé komety to však se svým přiblížením ke Slunci přeženou a díky vysokým teplotám a silám se doslova vypaří. Takové sebevražedné komety je ze Země obtížné nalézt. Jejich jádra mají mnohdy jen několik metrů a charakteristický chvost se utvoří až blízko Slunce, kde už se kometa ztrácí v jeho záři. Do 80. let minulého století jsme našli sotva 10 sebevražedných komet. Slavnou se stala například „Velká kometa z roku 1843“, která byla na jižní polokouli jasně viditelná a její chvost měřil na délku asi dvojnásobek vzdálenosti Země od Slunce. Novějším případem z roce 1965 byla kometa Ikeya-Seki. Díky rozpadu jádra na tři menší kusy došlo k prudkému zvýšení jasnosti, takže kometa byla viditelná pouhým okem a dosáhla jasnosti srovnatelné s Měsícem.
Nástup koronografů
Výzkum a objevování sebevražedných komet se výrazně změnil z nástupem koronografů. Tyto přístroje dokážou odstínit světlo Slunce a zobrazit tak jeho vnější atmosféru – korónu, která je jinak viditelná pouze během úplného zatmění Slunce. Díky koronografům tak můžeme sledovat dění v nejbližším okolí Slunce a nacházet v něm i menší sebevražedné komety. V prosinci roku 1995 odstartovala do vesmíru kosmická sonda SOHO, která od té doby nepřetržitě sleduje naší mateřskou hvězdu. Součástí jejího výzbroje jsou také dva koronografy (LASCO C2 a LASCO C3), které mají za úkol sledovat sluneční korónu a velké sluneční bouře (tzv. úniky koronální hmoty).
Kometa každé dva dny
Jakmile začala SOHO pracovat, přinášela objevy komet jako na běžícím páse. Jednalo se o komety, které byly příliš malé a slabé na to, abychom je mohli vidět ze Země. Většina z nich také zanikla brzy po svém přiblížení ke Slunci. S nástupem internetu se do hledání komet zapojili amatérští astronomové, kteří bedlivě prohlíželi veškeré snímky ze SOHO. Zatímco v roce 1996 objevila SOHO 32 komet, v roce 2009 to bylo rekordních 183! Jinými slovy jedna kometa každé dva dny! Dnes má SOHO na kontě už více než 2000 úlovků a je tak vůbec nejpilnějším objevitelem komet.
Povedená rodina
Většina z komet objevených sondou SOHO, ale také například Ikeya-Seki nebo kometa z roku 1863 patří do takzvané Kreutzovy rodiny. Tato skupina komet nese jméno německého astronoma Heinricha Kreutze, který se výzkumem těchto objektů zabýval. Jsou to potomci obří komety o průměru kolem 100 km, která se kdysi dávno (možná roku 371 před naším letopočtem) přiblížila ke Slunci. Přitom se rozpadla se na mnoho fragmentů, které se pohybují po podobné dráze jako původní obří kometa a které postupně objevujeme jako sebevražedné komety.
Kometa Lovejoy
Ne všechny komety, které se dostanou moc blízko Slunce, však musí zahynout. Na přelomu listopadu a prosince loňského roku objevil australský amatérský astronom Terry Lovejoy svým dalekohledem kometu, která byla později označena jako C/2011 W3 (Lovejoy). O dva týdny později prolétla vlasatice ve vzdálenosti pouhých 120 tisíc kilometrů od Slunce a přežila! Na snímcích ze sondy SOHO jsme mohli velmi dobře pozorovat, jak se kometa prosmýkává kolem naší hvězdy. Na jižní obloze jste ji dokonce mohli před východem Slunce pozorovat pouhým okem. Kometa Lovejoy nejspíše patří do Kreutzovy rodiny, ale na rozdíl od většiny jejích členů osudu „sebevraha“ nějak dokázala uniknout.
