Dnes už víme - a je to jistě velké zklamání - že až na rudou planetu přiletí první astronauti, žádnou půvabnou princeznu z Helia zde nepotkají. Krásná Dejah Thoris existovala pouze ve fantazii spisovatele Richarda Burroughse. To ale neznamená, že by na Marsu život nemohl být. Jen vypadá (nebo vypadal) úplně jinak než pozemský nebo ten z filmu o dobrodružstvích Johna Cartera.
Přežilo něco?
Dříve asi byla na Marsu hustá atmosféra a také dostatek vody. Možná se zde rozlévalo veliké moře pokrývající značnou část planety. Tedy podmínky, které by měly být pro vznik života vhodné. Na Marsu ovšem tyto ideální životní podmínky trvaly mnohem kratší dobu než na Zemi.
Voda i atmosféra se tu před zhruba čtyřmi miliardami let vypařily a planeta se ochladila. Zdejší atmosféra je proti té naší dnes doslova řiďounká. Natolik, že neuchrání povrch planety před velkými výkyvy teplot a krutým chladem.
Je to, jako kdyby se s naší Zemí stalo něco hrozného. Zmizela by atmosféra i většina vody. Velká zvířata – jako jsme například i my, ale také ryby, ještěrky nebo ptáci – by samozřejmě takovou událost nepřežila. Vyhynul by dokonce i hmyz. Ale nějaké bakterie hluboko v zemi by i takovouto katastrofu přežít mohly. Tato úvaha má samozřejmě jedno úskalí: Aby mohly na Marsu bakterie přežít, musely se zde napřed vyvinout.
Ledovce a kanály
Lidem rudá barva planety připomínala krev a Mars býval proto patronem válečníků. Po objevu dalekohledu si však uvědomili, že Mars je více či méně podobný Zemi. V polovině 17. století byly poprvé na rudé planetě pozorovány polární čepičky, které se zvětšovaly a zmenšovaly. Astronomové usoudili, že se jedná o podobný jev, jako když v okolí zemských pólů během zimy rostou ledovce a v létě zase tají.
Později z toho vydedukovali, že na planetě existují moře, pevniny, a pravděpodobně i život. Věřili dokonce, že Marsem probíhají široké vodní kanály, kterými inteligentní obyvatelé této planety přivádějí vodu z pólů do suchých pouští v oblasti rovníku. V té době také začal Richard Burroughs psát své knihy o hrdinném pozemšťanovi na Marsu.
Během prvních desetiletí 20. století, se ale přišlo na to, že žádné kanály neexistují a marťanská atmosféra neobsahuje vodní páry. Přesto lidstvo víra v život na rudé planetě neopustila.
Peroxid v těle
V 60. a 70. letech navštívilo Mars několik pozemských sond, které zaslaly zpět na naši planetu snímky potvrzující, že povrch Marsu je suchý, nehostinný a pokrytý krátery. Další sondy, které na planetě přistály, potom sérií jednoduchých experimentů hledaly životní formy na povrchu Marsu. Vycházely přitom z pozemských zkušeností, zkoumali přitom přítomnost oxidu uhličitého a některých bílkovinných sloučenin.
Jenže dnes si myslíme, že život na Marsu může vypadat úplně jinak. Lidé objevili i na Zemi celou řadu bakterií, které si libují v tak extrémních podmínkách, že by možná dokázaly přežít i na nehostinném Marsu.
Jedním z posledních „vědeckých nápadů“ je, že by se těla marťanských organizmů mohla skládat místo z vody (H2O) ze silného roztoku peroxidu vodíku (H2O2). Peroxid by „v žilách“ takových organizmů tuhnul až při teplotě –56 °C. Ostatně i na Zemi žije bakterie Acetobacter peroxidans, která běžně vydrží teploty do –50 °C.
Záhadný metan
Další extrémní pozemské bakterie vydrží téměř všechno: život v soli, při teplotě 100 °C nebo strašné tlaky kilometry hluboko pod povrchem. Příkladem takového organizmu, který „přežije skoro všechno“, je Methanosarcina barkeri patřící mezi tak zvané metanogeny, tedy organizmy, které produkují metan.
Jistý optimizmus v tomto ohledu dodává nedávné zjištění, že v řídkém marsovském ovzduší se metan skutečně nachází. Tento plyn není schopen přetrvat v atmosféře déle než několik stovek let. Na Marsu tedy musí existovat něco, co metan vyrábí. Samozřejmě může vznikat i sopečnou činností, ale to, že za výskyt metanu mohou bakterie, je docela pravděpodobné.
Roku 2007 nalezla americká sonda Mars Odyssey vstupy do několika obřích podzemních jeskyní. Měření ukázala, že v noci jsou oblasti okolo vchodů do jeskyní teplejší než okolí, a naopak ve dne se ochlazují. Je naděje, že někde tam v hlubinných systémech se stabilnějším klimatem by jednoduchý život možná mohl existovat.
Kolonisté na Marsu
Mars by časem snad bylo možné i kolonizovat. Napřed by se ovšem planeta musela změnit tak, aby byla pro pozemský život vhodnější. Tomuto procesu se říká terraformace (zformování do podoby Země) a vědci o něm skutečně uvažují. Jde o to obnovit atmosféru, planetu oteplit a využít zdejší zásoby vody. Takový proces by trval stovky let a stál by neuvěřitelné peníze. Samozřejmě i odměna za tuto investici by byla obrovská: celá nová Země.
Uvažuje se o umístění velkých zrcadel na oběžné dráze, která by zesilovala účinky slunečního záření, Zároveň by musely být na planetu vysazeny organizmy produkující skleníkové plyny. Samozřejmě je to záležitost spíše daleké budoucnosti nebo sci-fi.
S Marťany opatrně
Je tu ale problém. Co když skutečně na Marsu nějaký život existuje? Měli bychom ho právo zničit? Protože pokud by na planetě přistáli lidé, je prakticky téměř jisté, že by s sebou přivezli i pozemské bakterie.
Vzpomeňme si, co na naší planetě „dokázali“ udělat invazní druhy, které člověk „pouze“ přemístil z jednoho kontinentu na druhý. Často to znamenalo naprostou ekologickou katastrofu pro jejich novou domovinu. Lidé by tak zavlečením pozemských organizmů mohli zničit miliardy let starý ekosystém Marsu.
A nakonec je tu ještě jedna možnost. Vlastně pro nás mnohem horší. Co kdyby se ukázalo, že marťanské organizmy skutečně existují a jsou navíc mnohem přizpůsobivější než my? Že jim naše těla chutnají mnohem lépe než původní potrava?
Proto je potřeba při objevování Marsu postupovat velmi uvážlivě. Na rozdíl od představ dřívějších snílků nás na rudé planetě sice nečekají staré civilizace, ale něco tam na nás čekat může.
