Zkoumat vesmír znamená postavit opravdu těžká a velká zařízení. Nosné rakety jsou obrovské, protože musí nést hodně paliva, aby se do vesmíru vůbec dostaly. Obvykle se montují ve speciálních halách a po sestavení a vyzkoušení putují několik kilometrů daleko na odpalovací rampu. Přepravit raketu o hmotnosti stovek nebo tisíců tun není žádná legrace. Nejtěžší ze všech byly raketoplány a rakety Saturn V, které na přelomu 60. a 70. let létaly s člověkem k Měsíci. Oba dva legendární kosmické nosiče přepravoval pásový přepravník, kterému se říká Crawler-transporter.
Sestavit raketoplán
Raketoplány, které létaly do vesmíru v letech 1981 až 2011, se skládaly celkem ze tří částí. Nejdříve se do 160 metrů vysoké montážní haly přivezla vnější palivová nádrž, k ní se připojily dva přídavné motory na tuhé pohonné hmoty a nakonec do haly přijel samotný raketoplán. Ten se zvedl a ve svislé poloze napojil na palivovou nádrž.
Komplet byl sestaven na tzv. mobilní odpalovací plošině – jakémsi obřím stole. Tento stůl pak z haly na odpalovací rampu přepravil pásový transportér po speciální silnici, která byla postavena tak, aby vydržela extrémní zatížení. Její jízdní pruhy jsou místy hluboké i více než dva metry a tvoří je vrstvy říčního štěrku, vápence, asfaltu, kamenů a písku.
Kolos na pásech
Crawler-transporter má hmotnost 2700 tun a jeho celková hmotnost i s raketoplánem byla 7700 tun. Přepravník je vybaven 8 pásy – dvěma na každém rohu. Pohon tohoto kolosu nepřímo zajišťují dieselové motory, které vyrábějí proud pro generátory elektromotorů. K jeho ovládání slouží dvojice kabin vepředu a vzadu. Raketoplán musel být po celou dobu transportu udržován v téměř přesné svislé poloze. Jeho vyrovnávání zajišťovala soustava pístů a o přesný sklon se staraly laserové paprsky. Raketoplány už do vesmíru létat nebudou, ale pásový přepravník se do důchodu nechystá – po své modernizaci bude sloužit i novým americkým raketám.
Po kolejích
Ruské nosné rakety Sojuz, které v současnosti vynášejí do vesmíru posádku Mezinárodní kosmické stanice ISS, začínají svou cestu do vesmíru jiným způsobem. Sestavují se ve velkých hangárech ve vodorovné poloze a na odpalovací rampy se přepravují po kolejích pomoci lokomotivy. Pro účely přepravy raket i dalších nákladů je ruský kosmodrom Bajkonur vybavený asi 400 kilometry kolejí.
Přeprava radioteleskopů
Výzkum vesmíru se ovšem provádí také ze Země. Postavit obří dalekohled není o moc jednodušší než postavit raketoplán, protože se tak obvykle děje na místech vysoko v horách a daleko od civilizace. Pro přepravu jednotlivých součástí se využívají klasické dopravní prostředky. Existuje však jedna výjimka. Evropská jižní observatoř (ESO) staví v chilské poušti Atacama síť radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter Array). Celkem 66 antén bude umístěno ve výšce 5000 metrů nad mořem.
Horský transportér
Stavět něco tak vysoko je vzhledem k řídkému vzduchu komplikované. Antény jsou proto sestaveny v „základním táboře“ ve výšce 2900 metrů nad mořem. Na místo určení je pak přepravuje speciální transportér. Ten má hmotnost 130 tun a uveze jednu anténu o hmotnosti 115 tun. Transportér disponuje 28 koly, pohon zajišťují naftové motory. Maximální rychlost s nákladem je 12 km/h. S jeho službami se počítá i do budoucnosti: Transportér bude přepravovat antény po široké chilské planině z místa na místo. Díky tomu budou vědci moct měnit tvar celé sítě ALMA a zaměřovat se tak na různé zdroje vesmírného záření.
