Pokud si myslíte, že při letu do vesmíru musí být nejtěžší přežít nápor tlaku při startu rakety, musíme vás vyvést z omylu. O nic příjemnější není ani cesta zpátky na zem. Představte si to: Sedítezaražení do těsné sedačky v miniaturní kabině návratového modulu, který vypadá jako obří pralinka, sviští šílenou rychlostí atmosférou, zvenku ho polykají plameny, a nakonec sebou plácnete někam doprostřed oceánu, kam si pro vás musí přijet záchranná loď. Střemhlavý pád je pro posádku tak vyčerpávající, že musí být z modulu doslova vynesena. Epochální návrat, jaký znáte z amerických filmů, kde hrdinové s úsměvem kráčejí vstříc jásajícím davům, se nekoná.
Trosečníci z kosmu
Pro vesmírné inženýry je problematická zejména poslední část přistání. Po přiblížení modulu k povrchu Země se spustí systém padáků. Obrovské plachty výrazně zpomalí pád. Ani ony ale nedokážou úplně zabrzdit několikatunovou kabinu, která tak nadále padá rychlostí téměř tři sta kilometrů za hodinu. Aby posádka přežila ve zdraví, musí se přistání nějak změkčit. Klasickým řešením bylo přistání do vody. Trajektorie pádu se propočítala tak, aby modul spadl doprostřed moře. Posádka jen aktivovala obří záchranný kruh a počkala, až připluje loď a vyloví ji. Tento způsob přistání je poněkud neohrabaný. Modernější má například současný ruský modul Sojuz TMA, který díky brzdným motorům dokáže přistát i na zemi. Přesto se ale jedná o velkou ránu, která dá modulu i posádce pořádně zabrat.
Pralinka s paraplíčkem
Inženýři z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě už ale vymysleli způsob, jak dopřát astronautům příjemnější návrat domů. Návratovou kabinu chtějí obohatit o rotorový systém. Nápad je to skvělý. Kabinu při letu provází obrovský odpor vzduchu. Tyto vzdušné proudy mohou přitom roztáčet vrtuli a umožnit plynulou koordinaci letu, aniž by bylo zapotřebí konstruovat složité motory a palivové nádrže. Tento princip autorotace patří k nejjednodušším a zároveň velmi efektivním způsobům létání. Navíc je dobře vyzkoušený, protože už téměř sto let jej využívají vírníky. V případě modulu by to mělo hned dvě výhody – mohl by přistát kdekoli a zcela hladce.
Oprášení starého nápadu
Myšlenka dát modulu možnost stát se načas malým vírníkem ve skutečnosti není žádnou novinkou. Poprvé se tento návrh objevil už v v šedesátých letech, kdy se vesmírný program teprve rozvíjel. Návrh byl však nakonec zamítnut. Při tehdejší technologii by příprava a zkoušky vrtulového mechanizmu byly příliš složité, zvlášť v porovnání s bezpracným a spolehlivým plesknutím do vody. Současní výzkumníci nicméně tvrdí, že dnes už taková konstrukce není nic složitého. Obtížnější to prý bude s reálnými testy – bezpečnostní odborníci v oblasti letů do vesmíru nenechávají nic náhodě. Pokud se však testy osvědčí, budeme se moci za pár let kochat parádními sci-fi výjevy vrtulníků, snášejících se z kosmu na zem.
Co je to vírník
Na první pohled vypadá jako vrtulník, liší se ale způsobem letu. Vrtulník nadnáší rotor poháněný motorem. U vírníku se rotor roztočí prouděním vzduchu při dopředném pohybu, který zajistí motorová tlačná či tažná vrtule.
